O PŘÁTELSTVÍ
Ten, co měl dorazit, prostě nedorazil. Zaměstnaný člověk, od kterého zapípala přednastavená šablona, jakože - Omluvte a jakože - Překlad schůzky… napadne mě, jestli si časem mobily nebudou posílat tyhle písmenkové polotovary samy. Až zjistí, že nejste tam, co máte být. Taky si říkám, že už to vlastně občas stejně dělají.
Rozhlédnu se kolem a kladu si otázku, co tady vlastně ještě dělám. Na tomhle místečku na mapě, které jsem dnes kroužkoval zbytečně. Griluje se tu, mozek nabízí heslo Fenomén dneška. Dále nabízí archetyp tlupy předků s nižším čelem, kteří sedí kolem ohně v jeskyni, a plácají na horké kameny kusy nějakého mrtvého spoluzvířete. Napadá mě, o čem při tom asi mluvili, asi celkem o ničem, protože se dělo žraní a sezení spolu. Tady je to, zřejmě evoluční shodou, skoro stejné.
Ve vzduchu jsou k dispozici pouze jednoduché komunikační doplňovačky, přičemž chybějící slova jsou po dohodě volně přístupná, společná a známá. Hra, která vždycky klapne jako kostičky Lega, co k sobě tak nějak už od výrobce patří.
Voní tu maso, na levoboku ho hltá zduřelec s oteklým obličejem, který oddělil nohy od sandálů ponožkou. Svět je plný malých signálů. V jedné ruce tácek s upečenou mezižeberní svalovinou, v druhé klíče od Auta. Jistoty, co se vejdou do ruky. Z mastné pusy se po mohutném polknutí vyklube mlaskavá věta : „ .. já si nechci už s ničím lámat hlavu, nejdůležitější je klid .. “ Kývnu na znamení toho, že jsem slyšel. Že na dálku cítím tu nekrotickou duši, zmarnělou po vleklé rakovině nepohybu. Džínová sukně vpravo je stažený břeh, přes který se snaživě, jako vlna, dostává zahnutý rohlík tuku. Příliv marně utajovaných nočních návštěv lednice, čokolád na benzínkách, křidýlek v KFC a stovek večerů, vyšisovaných doběla sezením u televize a Marianne. Velké červené náušnice se zakývají – „ … četla jsem teď román o jednom italským malíři… celý život miloval nějakou ženskou a dával její obličej do všech obrazů. Jedno jestli Madona, nebo tanečnice… vždycky to byla vona. A když umíral, tak povídal, že to byla největší láska jeho života.. “ Náušnice se rudě stočily k černým elasťákům opodál, které jako lis vyhlazovaly do lesku skla pomerančovou kůži na bocích majitelky . “ To musela bejt fakt láska ! “ . “ Nojo, jenže vona vo tom celej život vůbec nevěděla, že ji miluje, žila s nějakým vévodou a měla s ním pět dětí.. “, zvýšila hlas vlnovka. Obě ženy si sedly na pryčnu u sudu a rozebíraly nahozenou situaci. Dospěly k závěru, že se asi nejednalo o lásku jako takovou, ale o osamělou citovou tragedii jednoho pomateného mazala. Pak si logicky začaly stěžovat na své chlapy, na práci a na jiné souputnice v jejich vratké životní chůzi. Krkaly svoje díly žluči, jako výraz vědomí zákeřnosti světa, narážejícího zvenčí na jejich jednoduše uspořádané pozorovací soustavy. Chlubily se šťouchanci a miniaturními válkami, které jakoby určovaly jejich hranice, jakoby je ohraničovaly a vymezovaly. Tak, že mají konečně nějaký obrys.
Koukám na hodinky. 50 minut udroleného bezčasí je až dost a mířím k autu. Ohlédnu se a v polotmě jasně vidím všudypřítomné nálepky Exekutora vlažné spokojenosti. Na nich je napsáno – „ Nejste pánem ve svém domě “. Setřesu ze svých atomů zvláštní pachuť blízkosti smrti. Vždycky se objeví, když člověk začne mít chuť život ještě trochu odložit.
Doma čtu o rostlinách a o jejich hormonech. Je jich čím dál víc. Ale už se neví, jak volají o pomoc. Jen se zjistilo, že když je kytka napadená, vylučuje příslušnou látku a za chvíli ji začne vylučovat i její zcela zdravá kolegyně, která roste o notný kus dál. Yutaka Kobayashi z Kjótské University mluví opatrně o jejich přátelství. Hmm.
Pak se dočtu, že se brzo u Ženevy rozběhne stroj za deset miliard dolarů .Že je to prstenec pod zemí o průměru 27 kilometrů, který má najít další subatomární částice. Ty poslední se nechaly chytit před čtvrt stoletím. Teď je políčeno na graviton a neutralina. Kdyby se našly, byla by potvrzena teorie supersymetrie. Podle ní má každá částice svůj protějšek. Neutralina asi tvoří velkou část dosud temné a neznámé hmoty, ze které je uplácán vesmír, což znamená že i my. V tom superstroji se možná vyrobí černé dírky a pokud po nich zbude zářící pára, jak předpokládá S.Hawking, pojede si na svém vozíku konečně pro Nobelovku. Dumám nad teorií symetrie a superstrun. Dvě strany, které vibrují, potřebují se, a přitom se pořádně nepotkají. Podruhé mě napadne slovo přátelství. Usínám a probírám si v hlavě rozhovor těch dvou povadlých tet v džínových a elastických rekvizitách. Kdybych se zeptal toho malíře na lásku, kdybych mu ji zpochybnil, kdybych mu dokázal vylíčit její marnost, kdybychom spolu mluvili. Třeba o tom, že milovat zdaleka neznamená být zároveň milován. Že láska nemusí být sdílená a obojetná. Že to není vzájemně výhodný obchod. Má dáti, dal.
A dojde mi najednou , že stejně se to má s přátelstvím.
Že nepotřebujete „ podvojné “ účetnictví ani položky Splaceno a Dluží. Že dle zákonů symetrie a vibrací jenom víte o potřebné energii toho druhého. Díky které třeba držíte sami pohromadě. Nic víc.
Nedávno jsem na Smíchově potkal Vlastu Třešňáka. Ploužil se po vyhřátém chodníku s velkou brašnou a malým těkavým pohledem. Jakoby vyplašeně se díval kolem sebe. V těch očích nikdy nezkroceného chlapa byla stále přítomná žízeň po ryzích věcech. „ To je hezký, ne ? “, je knížka, ve které si Ondřej Bezr s Vlastou T. povídá a je v mnoha ohledech fantastická. Stejně jako geniální nápad Marcely Pecháčkové v příloze Instinktu probrat s tímhle „ životmachrem “ jeho diář a telefonní čísla. Mám známého - sochaře, který na jeho adresu řekl lakonicky „ To je držák .. “ Mlčky se mineme a já si uvědomím, že v něm mám přítele. Že spolucítím jeho důležité věci, i když rostu o notný kus dál.
Další den a další mantry. V autě pouštím Žurnál a známý „ jingle “ mě opět jaksepatří nadzvedne. „ Olympiáda v Pekingu - blamblam - jde nám o sport !! “ Naučeně odpovídám v kabině auta stále stejně a nahlas: “ Ano, o lágry a zničené životy nám půjde až někdy jindy ..“. Ruka vystřelí naslepo do kastlíku pro cédečko. Už je tam. Zaposlouchám se a muzikant ve mně zjihne. Hraje jim to jako té Stingově partě na Unplugged dýchánku. Robert Balzar zkušeně a vzrušeně omatlává svůj kontrabas. Všimnu si, že slova Zkušeně a Vzrušeně na sebe koukají trochu bezradně, tedy když jsou blízko sebe. Ale už poslouchám toho hladkého a přitom docela zvrásněného hada, co leze ven, na vzduch, skrz hlasové vazy Dana Bárty. „ Tak mně jde zase o tohle “, říkám volantu svůj soukromý jingle a mrazí mě. Vzpomenu si, jak jsme spolu kdysi seděli v noci v Hradci, na břehu řeky, a on povídá, že vážky mají v sobě lehkost, kterou navíc nesou lehce.
Na pitevním stole mám mladou holku. Spadla z balkonu a je mrtvá. Vpichy na rukách, kterými se do ní dostával Cizák. Odpoledne už vím, že měla v sobě heroin a pervitin. Představuju si, jak to v ní nejdřív vize, a pak i celá budoucnost, ruku v ruce zabalily, vzaly kufry a šly. Vzadu za sebou nechaly tu nedospělou chemickou čističku spadnout na zem. Cizákům v sáčcích a stříkačkách bude chybět jenom chvilku a jenom jako.
Už delší dobu jsem kolem něho chodil s Čendou. A před pár dny jsem se tam konečně stavil. Deštník místo střechy mezi větvemi keřů, tašky z Alberta, stará matrace na zemi, propriety bezdomovce tak jak mají být, všude kolem. „ Dobrý večer “, povídám a přiblížím se. „ Dobrý večer, ten Váš pes sem vždycky zaběhne, všechno očuchá, tak jsem rád, že jste se taky stavil… “ Koroneří instinkty naběhnou, oči pracují. Dobré brýle, čisté nehty, oholená tvář, škaredé jizvy na nohách, čisté oblečení na větvích kolem. Pořádek. Dáváme se do řeči a z něho opatrně vypadávají pomalé věty nenavyklé na komunikaci ve dvou. Ale jsou jako výstřely z pušky, které nečekáte. Pracuje s češtinou tak, jak by nevzdělanec neuměl ani s papírem. Poslouchám ten příběh a myslím na to, jak je to vlastně snadné. Pak se mi krev v žilách náhle zpomalí a je jako džem: “ Tak přece pojďte dál, co Vám můžu nabídnout? “ , slyším a nemůžu se nadechnout. „ Můžu si Vás vyfotit ? “, vypravím ze sebe a dostanu souhlas. Druhý den mám vyřešeno, protože mu neodevzdávám almužnu, ale honorář. Neuměl bych mu to jinak dát. „ Tak se zase stavte, rád s Vámi mluvím…“, volá. Za sebou ještě slyším „ co Vám ale závidím, je světlo, já už večer nemůžu číst…“. Teď mě zrovna nenapadá nic, co bych na tohle místo měl ještě napsat.
Doma, po tom všem, poslouchám, co vlastně udělal Jirka Bílý s Antonínem Sovou za komplot. Poslouchám to ve tmě.
Mobil měl smysl v posledním týdnu dvakrát. Textovka „ cítím se jako prvok, který má hlad, ale zapomněl co žere…“, mě nadchla a nechal jsem ji v hlavě. Pak volal Pavel Dobeš. Řetěz všeho na chvíli spadnul. Jeho máma mi dělala kdysi u ní doma v Ostravě moc dobrý kafe. Na cestách jsme se občas stavili i u našich. Uvědomil jsem si s náhlou úzkostí , že mu jednou budu říkat do telefonu vlastně to samé. „ Pavle, nevím, co mám říct “…“ Neříkej nic “. Symetrie a vibrace fungují. Napříč časem. Po dobu mé nepřítomnosti se nic nemění – to je cedulka, kterou bych pověsil mezi nás dva.
Procházím se po Konopišti a počítám své přátele. Je mezi nimi třeba i paní Pekárková, kterou jsem, stejně jako většinu ostatních, nikdy nepotkal.
Pak probírám své Blízké. A jsem rád, že jsem si ten termín začal užívat. Když vynechám všechny pomečové a deoxyribonukleovou kyselinou spolusvázané tvory, zůstanou nakonec tři.
Dva muži a jedna žena. Ta zůstala v prázdném krámu.
Kde už se nic neprodává, ani nesměňuje.
Kde se nic nepočítá.
Kde se jen nikdy nepřestaly držet palce.