Pár slov ke hrám
Je třetí pátek v měsíci, 20 hodin. Lehnu si do postele a zaplním uši sluchátky, které mně spolehlivě naplní příští dvě hodiny světlem v okolním ložnicovém přítmí. Jarda Dušek a jeho „ Duše K “ na ČRo 2 Praha. Povídá si s Klempířovými, kteří 50 minut nádherně mluví o Grónsku, o té gigantické zemi oblečené v bílém, o jejích 56 tisících obyvatelích, kteří neznají slovo peklo, zato mají 60 slov pro různé podoby sněhu. Inuité mají náboženství založené na nezbožňování nikoho, ale na úctě k Zemi a Slunci, které chodí celé vesnice ruku v ruce vítat. Klempířovi tam jezdí čím dál častěji a začínají tam žít, už celé měsíce.
Napadne mě, jestli vlastně taky čím dám častěji neodjíždím do „ Grónska “ v sobě.
Pak se ozve známý hlas. Další pořad patří Janu Spálenému. Hlasem, který má půlku sípání za sebou už po cestě krkem a hlavou toho rozměrného muže, ale zbytek toho bluesového temnění je snad výsledkem přetěžkého prodírání se slov skrz nepřehlednou houštinu zbytečností a balastu kolem. „ Pěkný večer, dobří lidé “ zašeptá jako ze záhrobí a pustí Toma Waitse. Další dobře prožitý hodinový čas. Pamatuju si, jak mně kdysi, po mém nočním vysílání na Praze, zazvonil ráno mobil. Tehdy jsem se na Vinohradech zastavil uprostřed přechodu – známý zastřený hlas mi říká, že se mu to moc líbilo. Že se mám někdy stavit. Za pár dní spolu mluvíme na chodbě radia. Já mu chválím muziku, ptám se na zdraví, bavíme se o tom, jak mu jednou v Malostranské nechal Vlasta Redl na stole na účtence úryvek textu a vzniklo „ Támhle sedí moje paní s mojí milou u vrat a jsou krásné, až srdce usedá..“ Povídáme si i o tom, jak ubývá dobrých a slušných lidí. Vysílejte pro slušný lidi, pane, řekne nakonec ten muž, co mu široké kšandy přidržují břicho a huňaté vlasy jsou jen venkovním znamením nádherné a dobré huňatosti uvnitř. Celým tím velkým tělem mi říká, že lidská Slušnost není karta, která se tu a tam vytáhne při správné příležitosti. Že ji nemůžete ukázat jen když třeba slavnostně vrátíte nalezenou věc majiteli. Že je to střelka vnitřního kompasu, která ukazuje pořád stejným směrem, po kterém se roky jde, i když by se kolikrát chtělo vyrazit jinam. Rychlým během kuny za snadnou kořistí.
Nechce se mi najednou spát. Vlezu si do internetového moře a plavu. Hledám stránky Falun Gong. Tohle slovní spojení se mi před časem několikrát mihlo kolem uší v souvislosti se zvěrstvy v Číně. Některé stránky jsou v angličtině a tak namáhám mozkový trakař, který takhle pozdě v noci, už spíš jenom drkotá po těch největších kamenech. Nakonec si uvařím následující netovou " polívku ", ve které je snad všechno základní koření:
Falun Gong (nazývaný také Falun Dafa) je starobylá kultivační metoda zušlechťování mysli, těla a ducha, která sbližuje lidi mnoha národností, původu a všech věkových kategorií. Její žáci se snaží vést harmonický, nesobecký a ohleduplný život, který je v souladu se základní povahou a principy vesmíru, kterými jsou Pravdivost, Soucit a Snášenlivost (Tolerance).
Součástí praxe je také soubor pěti cvičení,jejichž cílem je mimo jiné také otevření energetických drah, očištění těla, uvolnění stresu a celkové zvýšení vnitřní energie. Tato cvičení jsou vhodná pro lidi každého věku a již mnoho z nich se přesvědčilo o jejich příznivém účinku na zlepšení zdraví.
Zakladatelem systému Falun Gong je čínský Mistr Li Hongzhi, který jej představil veřejnosti v roce 1992. Za krátký čas si Falun Gong našel mnoho příznivců a v současnosti ho praktikuje více než 100 miliónů lidí z různých zemí Asie, Austrálie, Evropy a Ameriky. Mistr Li napsal několik knih pojednávajících o tomto systému. Jako úvodní text slouží kniha Falun Gong, která obsahuje také popis cvičení. Hlavní dílo se nazývá Zhuan Falun, a jeho pravidelné studium je součástí praktikování. Knihy si můžete zdarma stáhnout na stovkách mezinárodních stránek. Kultivační systém Falun Gong neobsahuje žádné náboženské rituály, nemá žádné politické ambice ani formální členství. Veškeré aktivity vykonávají dobrovolníci a jsou zcela bezplatné.
A pak čtu dál, dál a ještě dál. O tom, jak bylo v Číně popraveno a umučeno přes 3 tisíce příznivců Falunu. Dívám se na dva roky staré fotky paní Rongrong, účetní na Universitě výtvarných umění, která se " provinila " cvičením a vyznáváním Pravdivosti, Soucitu a Snášenlivosti natolik, že ji 7 hodin mučili elektrickým proudem v pracovním táboře Longshan, až se její obličej konečně podobal rudé krupicové kaši. O tom, že se v Číně dělají tisíce transplantací, na které bohatí zahraniční zájemci čekají jen pár dní a že existují desítky svědectví lékařů, zdravotníků a novinářů ( vydávajících se za žadatele o orgány) o tom, že zatčeným příznivcům hnutí Falun se odebírají orgány za živa. Třeba v koncentráku Su-ťia-tchun. A že Čína v roce 2006 oficiálně uvedla jen 21 dárců.
Dívám se na fotky z náměstí Nebeského klidu , na kterém se ani teď nesmí, na největším svátku míru a pospolitosti,beztrestně natáčet. Bylo tam zmasakrováno a zavražděno přes 3000 studentů a tehdy, 4. června 1989, tam tank ujel nohy Fang Čenga, studenta Sportovní university. Chtěl, stejně jako ostatní, jen říkat to, co cítí a co si myslí. Se sportem skončil, ale třeba se teď na vozíku zajede podívat na atletiku těch dvounohých. Vlastně nezajede, protože ho do Pekingu nikdo nepustí, stejně jako statisíce lidí, kteří figurují na příslušných seznamech. 43 druhů lidí v 11 kategoriích. Včetně těch desítek tisíc lidí, kterým zbořili domy a byty, aby na jejich místě postavili hamburgrárny a krámy pro cetky od Prady. Aby to sakra dobře vypadalo. Ti, co se opatrně ozvali, nenávratně zmizeli v lágrech za městem, nebo raději úplně. Na tom seznamu jsou i desítky novinářů a nevládních organizací. Myslím na zemi, kde když se ozvete, nebo jen zeptáte, zmizíte i s celou rodinou. Myslím na zemi, která obsadila Tibet a zmrzačila ho. Myslím na zemi, která zašlape do země bez milosti každého, kdo se chce nadechnout, nebo jen zeptat. Myslím i na svět, který leze bezostyšně do té macaté a bohaté prdele " Velkého draka".
Pak se začtu do Olympijské charty a do základních principů Olympismu
Zde jasně stojí: bod 5) Jakákoliv forma diskriminace vůči zemi, nebo osobě z důvodu rasy, náboženství, politického přesvědčení, pohlaví či z jiného důvodu je NESLUČITELNÁ s příslušností k olympijskému hnutí.
Jak se jmenují hry, které popírají svoje vlastní základní pravidla? Nevím, my jsme tomu, coby děti, říkávaly ŠVINDL.
Sedím v lese za Hradcem u chaty s Pavlem Dobešem. Povídáme se jako vždycky o knížkách a uklidněně cítím, jako ostatně už desítky let, neměnnou sílu jeho vnitřního kompasu. Pak přibíhá ze sousedství Wabi Daněk. Z dálky křičí: „ Hilgertová se udělala, byla snad půl minuty pod vodou… “. Hlavou mi bleskne, že zdaleka není sama, kdo se v Pekingu pořádně „ udělal “. Kdo nadosmrti zahodil ke dnu vnitřní kompas lidskosti a slušnosti, pokud tedy někdy nějaký měl. V autě mám nový Reflex a až večer si s úžasem přečtu, že na jeho první stránce napsali jeho novináři to, co by měl udělat každý jejich Slušný kolega. Jejich kolegové ale, stejně jako mnozí další, hovoří úzkostlivě pouze o sportu.
Větu „ jde nám jen o sport“, bych, v souvislosti s Pekingem, zapsal tučným písmem na první stránku Velké učebnice pokrytectví.
Vy, kteří jste pochodovali po vyparáděném oválu
té velké „ ptačí klece“, na hrách, které popřely v
samotných základech svá staletá pravidla,
a tedy samy sebe,jste možná dobří sportovci.
Ale určitě nejste slušní lidé..