O NAHOTĚ
Ráno mně u hlavy krouží už pár dní mobilní melodie z jedné legendární kovbojky. Harmonika. Vklouznu po ní, docela nerad, z široširoké noci bez břehů a cest do jasné a úzké mapy dne. Rychle nafouknu poloprůhlednou bublinu, do které rutinně vlezu, a kutálím se v ní nepohodlně až do večera, v dutině, kde jsem sám, kde se venkovní mapy deformují a zakřivují, když se na ně dívám přes její vypouklou stěnu. Občas si někdy ráno vzpomenu na moudrost pravící, že „ tenhle den je prvním dnem zbytku tvého života “. Tak proč se tedy tak děsivě podobá těm všem posledním z konce toho předešlého ?? Vždycky se tak rouhačsky zeptám.
Večer jsem četl podruhé Schopenhauera. Že člověk se skládá ze tří součástí:
a) čím jsem uvnitř,
b) co mám, tedy vlastním
c) co představuju pro okolí.
Mám za to, že už první písmeno téhle triády nás může zaměstnat na celý život. Natolik těžké je ho přečíst. Stejně jako je pro mnohé snadnější ho raději přeskočit, nebo aspoň o něco zmenšit. Už v noci jsem manipuloval se svým sebehodnocením, napnul jsem inteligenci jak strunu a při usínání zjistil, jak mi její brnění brání ve styku s vlastními pocity. S vlastní nahotou. A nad ránem jsem věděl, že už mám téma a že nahé jsou i některé druhy ticha.
Mraky lidí kolem mě šněrují po Zličíně. Mraky lidí jsem skoro za půl století svého života potkal, a měl některé dokonce i rád. Mraky jich nepotřebovalo svoje za a) . Kolem vlastního studu a malosti postavili cateringový stan, po jehož obvodu se prohýbají stoly pod sarkasmy, rozpustným cynismem a odlehčujícími kecy o pohodě a klídku. Kdyby se náhodou někdo přiblížil, ať má do čeho kousnout. Nekousne do těžkých myšlenek, protože ty jsou bez chuti, nechali je umřít už kdysi před dvířky svých lednic, v páře nad víky pekáčů se sekanou a jejich zbytky udusili v hustém vzduchu nad tlačítky dálkových ovladačů. Co hlava neví, oči neuvidí. A světu v rukou velkých obrázkotvorců se to líbí – nejde o to, abyste o tom mlčeli, jde nám o to, abyste to vůbec nevěděli !
Že skrze vás vytahuje paní Smrt barevné terčíky s nemilosrdným odpočtem času a starostlivě se rozhlíží, jestli jí náhodou někdo někde, něčím trvalým nechce nakopat prdel.
Burroughs kdysi řekl: “ musíte nejdřív projít peklem, abyste spatřili nebe “. Nedávno jsem znovu četl jeho Nahý oběd. Nedivím se, že tu knížku prduši a srabové tehdy oficiálně zakázali. Je totiž napsaná NAZE. A proto dokonale. Napsal ji muž s obrovským a jasným A. S velikou odvahou a bolavou nahotou. Tak znovu a znovu přemýšlím nad tím, co je vlastně opravdu nahé. Jak byli třeba zoufale nenahatí ti snaživě a až na kůži svlečení a zpocení lidé v pornofilmu, který jsem si tuhle pouštěl. Jak já jsem byl při jeho sledování navlečený do pěti vrstev studu, když jsem měl potom na rukou tu bílou upatlanou šťávu. Z míchanic v mém těle, z kankánu do zdi tlukoucích hormonů. Tabu.
Píše o něm Hartmut Kraft. “ Tabu je imperativ vyhnutí, při jehož překročení hrozí vyobcování z kolektivu. Tabu slouží k vytvoření a zajištění identity ve společenství “. Tak vám na to společenství kašlu ! Jako Burroughs, Henry Miller, nebo třeba geniální fotoamatér Miroslav Tichý, který lehával za plotem kyjovské plovárny a mačkal spoušť. Vyfotil na " šrot " vlastní výroby nahotu tamnějších holek a žen stokrát líp, než machři, kteří ve svých ateliérech boří objektivy svých drahých digitálů mezi roztažené nohy gumových Andul, zvaných modelky. Dnes se jeho fotky prodávají za tisíce eur, vystavují se po celém světě, ale on o tom neví. Zůstal u nahoty i v sobě. U svého za a).
V autě poslouchám radio a snad potisící slyším o krizi a recesi. Zpomaluje se prý růst. Bůh nové civilizace – Růst – se prý zmenšuje. V notesu mám už hodně dlouho myšlenku Ivana Medka. Je mu 83 a někoho konečně napadlo dát mu loni cenu F.Peroutky. „ Pokud se naše společnost nezbaví oné podivné malosti a nafoukanosti, lačnosti a lhostejnosti, neumím si výraznou změnu k lepšímu představit “. Souhlasím a stejně jako pan Medek vím, že v čím dál hlubší krizi a duchovní recesi jsme už celá desetiletí. Vzpomenu na Dahlkeho knížku „ Čím onemocněl svět ? “. Zaujal mě v ní docela zajímavý model, který vytvořili analytici a sociologové. Stav světa je v něm promítnut v podobě vesnice o stovce obyvatel. Z nich je pouze jedenadvacet Evropanů a čtrnáct Američanů oproti sedmapadesáti Asijcům a osmi černým Afričanům. Bělochů a křesťanů je celkem třicet. Žen je v vsi 52% a mají tedy nadpoloviční většinu. Jedenáct vesničanů jsou homosexuálové. Šest z nich vlastní necelých 60 procent veškerého majetku a jsou do jednoho ze Spojených států. Třicet tři jich neumí psát a číst a padesát nemá přijatelné bydlení. Polovina obyvatel trpí podvýživou, skoro všichni mají špatné stravovací návyky. Jeden umírá a dva se právě narodili. Jen jeden jediný vlastní počítač a pouze jeden má akademické vzdělání… Pokud čtete tyto řádky patříte k privilegovaným, protože umíte číst Protože máte internet, patříte k 10 % bohatých lidí na této planetě. Pravděpodobně jste také sytí a slušně oblečení. To vás dramaticky odlišuje od tří čtvrtin lidstva.
Dezilizuvní na tom je, že všichni žijeme přesně v takové vsi, jen je mnohem větší.
Sedím v hospodě se svým webmasterem a pijeme tequilu. Dívám se do svých vlastních šedomodrých očí, jen o čtvrt století mladších. Máme oba zarostlou bradu a ta chvíle, kdy jsem ho vozil v kočárku je až neskutečně pryč. V jednu chvíli k sobě nakloníme hlavy a řekneme si potichu pár vět. Držíme si v nich chlapsky a vzájemně palce ve složité hře s těmi svými ženskými. Vzácná, krátká a nahá chvilka.
Televize mi v posledních deseti dnech zabere přijatelnou necelou hodinu. Restart o výtvarnici a opravdu Živé bytosti, Ince Jamrichové. O její nezdolnosti a ohromující síle. A pak Burianovy otázky Petře-Tadeášovi, které by asi nikdo jiný neuměl takhle přirozeně položit.
Mockrát jsem za poslední dva týdny v práci cítil úzkost. Myslel jsem i na dojetí. Na ten úlevný citosvod, který používáme jen občas. Mezi házením klacků pod nohy jiným, nevraživostí, podvůdky, závistí, lží a podkuřováním vlastnímu egu, si tu tam dovolíme ten luxus a hluboce zamražené a běžně nepoužívané city rychle rozpustíme a hlasitě frkáme do kapesníku, když se třeba v autě zabije paní Diana.. a pak šup s nimi zpátky do mrazáku, abychom přežili s ostnitým hřbetem v džungli, hledajíc někde bachratý, snadno a rychle střelitelný úspěch.
Dívám se na muže na stole. Už se dávno nepodobá tomu kantorovi, jehož facka žákovi tehdy proběhla televizí a internetem. Je poloviční. Napadne mě zcela nemedicínská diagnosa – zničený chlap. Ten fracek mu tenkrát tykal a nazval ho šmejdem. Druhý natočil něco, co by většina z nás v tu chvíli udělala taky. Média, ani nikdo z nás, bezúhonných slušňáků, už nezaznamenal, že se ten muž další měsíce řítil do propasti, že se ho nikdo nezastal, že chátral, že se trápil, až se nakonec oběsil. Teď ho mám na stole a v duchu říkám těm klukům : „ dokázali jste to, dotáhli jste to do konce ! Pokud z vás někdy něco kloudného vyroste ( a tady vskutku nejsem optimista) a vzpomenete si.. Ne, nechtěl bych s takovým stínem v zádech žít a usmívat se. Ale to se vám asi nestane, dobře vím, že si vyrobíte šikovné omluvenky a zaplašíte stud. Nikdo vás dnes ani nikdy potom regulérně neodsoudí. Ani ty, kteří ho v tom nechali vymáchat. Dělám to teď jenom já, v nažloutlém světle soudní síně, kterou je pro tuto chvíli pitevna. Nad tělem člověka, který z morálního hlediska prostě nespáchal sebevraždu, ale byl zabit ! “. Trvám na tom a přesto to nemůžu napsat do papírů.
Fotím a říkám si, že by ti ničemové možná dali rádi ty záběry na You Tube. Na znamení jejich konečného vítězství.
Je sobota a já jsem po dlouhých týdnech zase v multikině na Smíchově. V sále je nás pět. Film s osmi nominacemi na Oskara, na který jsem přišel kvůli muži v hlavní roli. Je jím Sean Penn. Film skončil a já se nemůžu zvednout z křesla, protože mám nohy i ruce pevně přivázané k sedadlu koženými řemeny. V nich je vyryt tupým nožem veškerý boj všech outsiderů za své místo na světle. Nejen homosexuálů, ale všech vyděděnců a bytostí žijících v zemi jménem Tabu, kterou jsme slavnostně pro ně vytvořili, tam za tím lesem, co je to bahno a shnilé listí. Sean je nesmlouvavě geniální a sahá si docela samozřejmě na samé hranice možností lidského herectví. Už ve „ 21 gramech “ jsem to cítil. Životní role je ale asi právě Milk. Vycházím ven z kina a vyrážím k řece to všechno vydýchat, všechno jí to říct, nemaje komu jinému.. A napadá mě, že největšími bojovníky proti tomuhle malému donquijotsky vystavěnému chlapíkovi byli patetičtí zastánci tzv. Rodiny. Slýchával jsem je a slýchávám , nejen při debatách o registrovaném partnerství a o právu gayů a lesbiček adoptovat děti. Koukám do vody a myslím na tu Vaši „ rodinu “, dámy a pánové. Která to je? Kde žije ? Rodina, ve které by se nepěstovala lež, pokrytectví, podvádění a nuda. Daleko spíš už je to jen zbytková jednotka jakési pokrevnosti. S ohledem na statistiky, které opatrně přiznávají, že každé páté dítě není svého táty, je ale i tahle funkce trochu vratká. A vzpomenu si na výrok jednoho ze svých bývalých příbuzných o tom, že homosexuálové by měli být zavíráni do lágrů. Napadne mě, že jedna jediná věta někdy stačí, abyste pochopili, že v abecedě některých lidí můžete za a) klidně vynechat. Abyste je pak natrvalo a v klidu vynechali celé. V rámci vlastní hygieny.
Doma si potom listuju v knize Nahý jsem přišel na svět od D.Weisse. Příběh Auguste Rodina mě znovu uklidní a ubezpečí, že kvůli opravdu nahým věcem, stojí za to žít. A třeba za plotem plovárny, nebo v nějaké jiné bublině.
Nahota není věcí svlékání
Daleko víc souvisí se
schopností ji vidět a
přijmout.
Pokud na to tedy máte
dostatečně nahou odvahu.