UMĚLÁ HMOTA A KLÍČE
Koukám se na fotku na monitoru, kterou mi poslal policejní komisař. Mezi kytkama, co má na okně, je jedna, která není jeho. Vypěstovala ji desetiletá dívka, která si s ostatníma holkama ve třídě dělala v kelímku jaro. Živá a neumělá, zelená a tenká hmota dravě vyrostla a ona si tu šťavnatou sílu nesla hrdě domů. Něco jí konečně vyrostlo pod rukama ! Měla se cestou stavit pro svoji malou setru ve školce a na chodníku před ní se to stalo. Upadla a ležela. A přestala dýchat. To všechno se dozvídám až po střihu, který udělal svým cvaknutím čas a život, což je asi totéž. V telefonu pak slyším hlasy policistů a pak i hlas toho mladého záchranáře. Znějí jinak než jindy. S tím kolegou v červené bundě si pak voláme ještě několikrát. Hodinu bojoval o její život. A neuspěl. Šeptáme si potom do sluchátka, že děti jsou svojí vlastní medicínskou zemí. Do které když vstoupíte, dostanete na duši razítko – Poznamenaný. Razítko neomyvatelné lihem, jako jsou jiné věci, jenom zase asi tím vlhkým hadříkem, který má v rukou jenom čas. A komisař na tom chodníku, když už bylo po všem, pak sebral ten koflík, a odnesl si ho do kanceláře. Píše mi potom, že ho odnese zpátky do její školy. Napadá mě, že o téhle „ policejní práci “ se nikdy nikde nebude psát.
A tak si uvědomím jaro. Všechno je kolem najednou bohaté, s proudící mízou, krevnaté, barevné a hlasitě dýchající. Žluté majáčky zlatého deště se ukázaly, aniž bych si všiml, že se k tomu chystají. Jarní tóny kolem mě znějí čerstvě a nově. Durově a bezpodmínečně. Ukazují se jako poprvé, nemajíce paměť, která by jim řekla, že jejich dílo je úplně stejné jako loni. Jedeme se s Čendou podívat na další dům. Malý dům u lesa, s malou zahradou. Pro dva vesmírné trpaslíky. Nelíbí se nám a tak budeme hledat dál, říkám psovi, který by ho asi nakonec bral, protože si všiml potoka vzadu.
Všechno se děje podle harmonogramu, který často ani neurčujeme, ani ho pořádně nevnímáme. Leda občas zpětně, když se naše stárnoucí bytost rozhodně vyplnit nějaké to daňové přiznání a projde letité účetnictví. Najde tam položky, na které by ráda zapomněla, ale bez nich by se možná celá ta složitá tabulka rozpadla. Všechno tam má své místo, i nepřijatá a vytěsněná místa. Komplikovaná matematika života, půlstránkový vzorec, který naštěstí mnohdy vůbec nerozluštíme. A máme jen tu menší, tu větší chuť, či dokonce sílu, si ho prožít.
Všechno co plánujeme a předpokládáme je většinou umělá hmota. Všechno, co jsme se rozhodli pouze spotřebovat ( a často je to celý náš životní běh), je umělá hmota. To neumělé a syrově živé pak přichází samo. Nečekaně. Jako skok žáby někam, jako kmitnutí těla mihule, pstruha, nebo mladého háděte. Je samo svým štábem, bez režiséra, producenta a herců. Děje se to. A nejde to chytit. Zaznamenat, to možná.
Jako když se díváme do plamene svíce a pak si možná všimneme i vosku na stole. Nebo pálení jeho tečky na našem nártu. A jeho barvy. Jako když zjistíte, z jediné věty, utrousené kýmsi v sauně, že vám nedávno umřel profesor Tichý. Člen té tiché karavany vědoucích a obsáhlých lidí, kteří na vás před třiceti lety pouštěli věty a museli jistojistě vědět, že je najdete o hodně dýl. Pokud vůbec. Takhle posílané duševní vzkazy nejsou z plastu.
Čas by neměl být řetízkem z kroužků událostí, ale stavbou.
Čas se schovává za prožitky. Prožité a užité si samo ochotně lehá na řeznické prkénku našich dní. A je nakrájeno ostrým břitem značkového knajfu na úhledná kolečka. Neumělou hmotu tam prostě nedostanete. Ta je někde pod stolem, nebo vsáklá, jako červenohnědá hnijící krev, do špalku, nebo ji potom smyjete z toho nože coby špínu a zbytky. A co když je schovaná v té ruce, třímající nástroj? Co když není vůbec vidět? A pak přijde čas placení. Vysázíme ty kulaťoučké dukáty a dostaneme za ně barevné, lesklé korálky. Život je pak tím špinavým a nic nechápajícím divochem, který by vám tak rád řekl, co se mu stalo včera v noci, v bouřce u vodopádu, ale vy mu zacpete hubu skleněnými bezcennými kuličkami. Do tmy si pak odnášíme brak, který postavíme hrdě na důležité polici v hlavě. Ve výši očí. S tím, že stál dost a je zaplacen. A pak to hlídáme, jako muzejní hlídač svoji vitrínu.
Místo toho, abychom se uskutečnili, jenom se dějeme.
Skafandr a motýl. Film, který jsem už viděl, ale můžu znovu. Syndrom uzamčení, muž v totální oddělenosti, víčky jednoho oka sděluje, že začal pozorovat sám sebe. Zavalí mě pocit trapné pýchy, že na to mám prsty, a klávesnici, všechny smysly a relativní sílu. I když si nejsem jist, že i ta odvaha se stejná. Možná že teprve vystavení takové hrůze, udělá z člověka, který byl zvyklý spoustu svých vnitřních věcí prostě odstřelit, tichého pacifistu.
Jarmusch a jeho Noc na zemi – ztracenci, obklíčení plechovkami se svinstvem, ve kterých se taky nalézají nátěrové hmoty, které život s radostí používá. Trosečníci na svých malých ostrovech, plných cigaret a nervozity z opuštěnosti. Ale v každém z nich je něco jako kytarový riff. Nějaké dobře postavené a slušně zahrané boží kilo. Tohle věděl už jeden starý pán, když do Kerska jezdil krmit kočky a pak na Bulovce udělal, jako světový spisovatel, za vším velkou tečku. Sám. Protože bylo řečeno, napsáno a mnohé jeho riffy uslyšeny.
Čtu si zápisky O. Wildea. Psal si je v kriminále a jsou plné pokory a porozumění. A přitakání věcem.A díků. I za to zlé a špinavé. „Chvíle bolesti a lítosti, jsou chvílemi zasvěcení“, píše tam. Úžasná a nepyšná kniha, plná pýchy. Pak čtu nového Topola.A vychází mi to tak, že všichni, celá Evropa, tančíme své spotřební tingl-tangl tance, nad hromadnými hroby mrtvých, zabitých a zplynovaných. Ale i nad duševními hroby ponížených, poničených a malých.Ale o to víc hraje muzika a o to víc jsme jakoby čistí, živí a žízniví a taky odsouzeníhodně zapomětliví.
Produkuju „ umělou hmotu “ dne.A přesně podle diáře dorazím na jedno malé státní zastupitelství na východě Čech. Proti mně sedí mladá žena a probíráme případ. Navrhuju rekonstrukci, že bych to chtěl vidět, jak si to aktéři pamatují. Nakonec se dohodneme. Má hnědou ofinu pečlivě střižených vlasů, která se přesto docela neposedně komíhá nad obočím. Přesně vykrouženým. Kousek po kousku pečlivě vytrhaným. Hloubku očí, které těkají po kanceláři, spíš jenom tuším, dost možná si jen přeju. Nevím. Dívám se na její zápěstí. Útlé, napsal by možná někdo. Mně se vybaví anatomie kůstek, které v tomto případě zevnitř napínají kůži jako držáky a vzpěry malého stanu. Je jemná. Ale nad tím vším pořád vládne nikdy nespící bohyně relativní přísnosti a platných regulí. Je z toho typu žen, které potom, při hlazení a silném mačkání, vykřičí svůj vnitřek tak silně, jak nečekaně spuštěná jaderná elektrárna. Je tajuplná, ve své skrytosti, a dobře ví, že stehna, těch pár důležitých čtverečních centimetrů mezi nimi, lýtka a dolní část břicha, schovává za bukovým úředním stolem, plným šanonů, a že nejsou vidět. Ale že o nich vím. „ Četla jsem, co jste napsal “, řekne najednou a dívá se do kafe na stole. „ Jak jste na to přišla ? “, odvětím s těžko skrývaným, ješitným potěšením. „ Domlouvali jsme se mailem a vy tam máte odkaz za vaše stránky “, odvětí..“ Marketingově chytré “, rychle dodává, aby do té chvíle dodala i suchost, věcnost a koneckonců i pravdu. Moje ruka potom pomalu svírá mosaznou kliku těžkých dveří a nechce se mi pryč. Zavírá za mnou poměrně rychle a potichu řekne – napíšu Vám dopis. „ Píšete rád dopisy ? Já nemyslím maily, nebo smsky, myslím dopisy, rukou, perem a tak ? Mě to baví.“ A pak že bude ráda, když odepíšu. Přemýšlím nad tím, jak se vlastně odesílá papírový dopis. Kolik stojí známka. A že mám doma pero, které se na to hodí.
Venku, když si sedám do auta, přemýšlím nad tím, kolik jsem toho v tom malém prostoru se zajímavou ženskou, nepředstíral. Hodně málo, vychází mi. Že se v minulých minutách staly věci, které nebyly v plánu, že byly skutečné, neumělé, náhodné. Až teď ta světlice vyletěla. Ty věci mají cenu v tom, že je nemáte s čím poměřit. V tom, že nebyly z plastu očekávaného.
Tak jako jsem neuměl s ničím poměřit ty dny, které jsem prochodil po zahradě hradecké nemocnice. Když se narodil Tadeáš a nikdo se mnou nechtěl mluvit. Všichni věděli, že umře a vyhýbali se mi. Ani mu nedali jméno. Když jsem chodil za jeho mámou, s rozpáraným břichem, koukala ke dveřím a měla v očích vždycky jedinou otázku : Už ho nemáme? A jak se potom v noci radili doktoři na dětské JIPce, že jim zabírá nejlepší inkubátor. A pak si v noci u kafe řekli, že to ještě zkusí. Pak dostal jméno a dnes mi říká do telefonu, že mu mám koupit dalšího Maria Puza. Doc. Kokštejn je druhým tátou toho kluka. Někdy máme zkrátka dva otce.
Hrajeme role, někdy tak živě, že je zahlédneme jenom jako záblesk v zrcadlech, kde už žádný obraz není. Chvíle, když se vypne kamera, spadne opona. Což ale zdaleka neznamená, že se děj dál neodvíjí a neodehrává. Naopak. A často víc než před tím.
Sedím v Lucerně a užívám si ho. Toho malého chlapíka, který mi kdysi převrátil život naruby. A nikdy s tím pak už nepřestal. Pavel Dobeš. Skutečný, „neumělý muž off the universe“. Jak to dokázal?, říkám si. Teorie strun mi říká, že se v tomhle případě bůh, nebo někdo jemu podobný, případně tedy nikdo, ale každopádně ten, kdo to všechno řídí, nebo na to alespoň dohlíží, nebo se na to sakra možná jenom dívá, co já vím, dal mému příteli do ruky nástroj se strunama a slova. Aby to udělal. Pak na „after party“ si hodiny povídám s Michalem Hrůzou. Slyším, jak a proč napsal Vodu živou. A mluvím i s Pavlem. Až do rána. Těsně před ním, než se zrodilo, se ale z jedněch dívčích zornic zabodnou světelné paprsky do těch mých a jsou takové, že by je člověk skoro chytil do ruky.
Už je průhledný den a my spolu škobrtáme Karlínem. Zapadneme do jednoho baru a tam se jí zlehka dotýkám. A ona mě. Voní mi a chutná.
Jedeme domů, pak už každý sám, s pocitem, že jsme se pokusili o něco, co se nakonec neodehrálo. Jenom vlastně až neuvěřitelně stalo. (Za další dva dny posílám kamsi naslepo svoje číslo.A ona se pak ozve. )
Stav souboje života s umělou hmotou. Remíza. Nebo těsné vítězství? Uvidíme.
A jak jsem se s tou drobnou ženou motal městem, říkal jsem si, jestli jsem někde, někdy, nehodil velkým patetickým obloukem ty klíče, tedy klíče k sobě samotnému, do nějakého kanálu.
A jestli dnes a i dřív než dnes
náhodou neotvírám dekly kanálů, hledajíc je.
A jestli v tom skřípotu těch kovových krytů
nezaniká chřestot klíčů,
které mám ve své vlastní kapse.
Dost možná, že i ona už je z umělé hmoty.