U zapšklosti, mozaikách a střihu
Famfrlína u hrobu A.Tarkovského
hrob I.Bunina
...
...
Foto Famfrlína
hrob Jima Morrisona
...
O.Wilde
...
...
Silvestr na Monmartre
Dostávám se dovnitř k Tarkovskému, skrz jeho cévní stěny, čím dál víc do jeho krevního oběhu. Jsem jednou z jeho malých krvinek a toulám se v něm. Čtu ho, hltám rozhovory, eseje, filosofické úvahy. Zas a znovu se dívám na jeho filmy. „Zrcadlo“ ke mně letí poštou až někde ze Slovenska, protože u nás prostě není k mání.
Prodírá se svými záběry občas až k tomu nejhlubšímu, mnohdy dále nedělitelnému. Jednobuněčnému. Co už nemá, a tudíž ani nemůže dostat jakékoliv jméno. Jiný režisér jich má ve filmu 500 a víc, jemu stačí třetina. Ten jeho filmový prostor je nepřehlédnutelný, pevný svojí jistotou jakési neodstranitelnosti. Když mu vyčítali hrubou syrovost, a třeba i toho slavného hořícího koně v Rublevovi, začal konečně mluvit o mozaice. Vybíráte si jenom černé kameny, křičel, kolem nich je taky řada bílých, a modrých, musíte poodstoupit, protože teprve pak to uvidíte celé. Neviděli a on utekl.
Myslím, že to máme stejně se střihem našich životních filmů.
Sbíráme vybíravě kamínky podle jejich barvy, a tím nám uniká, možná navždy, smysl a význam celého obrazu.
Navíc je tu problém se záznamem reality. Promítá se nám jako sled cvakajících diapozitivů na nerovné stěně naší tenké lebky, a v komunikaci s jinými děláme navíc její cover verse, a další a další kopie právě shlédnutého. Tedy obrazy cizího obrazu. Realita pak, sama o sobě, často stojí na hanbě, někde v koutě, a tiše špitá: „ Tady jsem..“. Už ji ani neokřikujeme, protože rychle míříme mimo ten roh do dalších dveří. Za dalšími barvami přepatlanými pohlednicemi z našich krátkých cest. Se střihy, které známe z klipů.
Ráno se sotva nadechnu, z hutného snu, suchého a teplého vzduchu v ložnici. A vstávám tak v jakémsi vlídném, opatrně vražedném zalknutí. Napadne mě, že některé věci můžeme trefit, poznat, popadnout, ne tak, že k nim poběžíme, ale tak, že budeme poctivě utíkat vedle nich. Jedině potom spatříme, co udělají na dalších metrech, kdy je začnou tlačit boty, kdy jim praskne první puchýř na patě, a kdy si prvně utřou pot ze zarudlého čela a páchnoucího podpaží, někde ukradeným hadrem.
Vidím hodně filmů a všímám si zvuků v nich. Pátrám po hranici, která je mezi nimi a hudbou. Kdy se vlastně zvuk stane hudbou tuším. Kdy se hudba stane jenom zvukem, vlastně nikdy neodhadnu. Stvrdím to všechno jakýmsi uspěchaným konstatováním, tedy nejspíš slepou uličkou, že zvuk se stane hudbou ve chvíli, kdy je zazpívatelný. I když vím, že je to blbost, odkládám to.
Jak často nám postačí tenhle chladivý pudr na zakrytí vyrážky protivných otazníků ?
„Ty spoustou věcí a taky lidí opovrhuješ..“, pravil mi nedávno jeden poloznámý.
„Proč myslíš“,vypálím zatím bez většího rozklusání k rozhovoru na dané téma.
„Protože máš život přeplněnej obdivem, výjimečnýma hvězdama s obrovským talentem, nebo genialitou a ostatní bereš prostě jako drůbež !“, štěká, až se zakuckává kýčovitou a věčnou nedoceněností slabších.
Už v plné zbroji a soustředěně říkám : „ Neopovrhuju ničím a nikým. Jenom se na ledacos a na leckoho prostě nesoustředím.“. Dumám, jestli je to opravdu tak. Jestli jsem fakt tím vyleštěným zrcadlem, ve kterém jsou vidět jen věci, které dopadnou na tu celuloidovou pásku uvnitř mé hlavy s požadovanou megasilou.
Myslím na ten podivuhodný golf. Kdy je možné náhodné skutky, děje a události zpětně zasadit do dosud prázdných jamek dne. Nebo ty kulaté díry dopředu zaplnit danými a plánovanými trefami.Na učesaných greenech. S bílýma značkovýma botama na nohou.
Ano, mám rád lidi, kteří vyfukují ven jakousi nadhodnotu. Kteří krom vyměšování a přijímání potravy, spotřebovávání zábavy a automatického absolvování slalomu, který sjíždí všichni kolem úplně stejně, vystřelují navíc i ohňostroje s dosud neviděnými barvami. Lidi, do jejichž nejbližšího okolí vstoupit vlastně nelze, protože oni sami jsou svým okolím.
Jsou půvabní a natolik silní, že jejich konání je často většinově přiřazeno jakési záporné znaménko.
Zaujme mě textík Herty Müllerové o kapesníku. Najdu ho ve vánoční příloze Respektu.“Máš kapesník?, ptala se matka ve dveřích každé ráno, než jsem vyšla na ulici.A protože jsem ho neměla, vrátila jsem se pokaždé do pokoje. Každé ráno jsem tu otázku čekala. Kapesník byl důkaz, že máma má o mě starost.Později během dne jsem už byla odkázána sama na sebe. Otázka – máš kapesník ?- byla nepřímá něžnost. Láska byla převlečená za otázku. To, že hlas byl strohý, to dokonce podtrhovalo tu něžnost..“ Herta je Rumunka, která odešla do Německa. V roce 2009 dostala Nobelovku. Když jí ji předávali, mluvila právě o tom kapesníku.
Jedna z těch, které ví, že život může spočívat i v tom, že povytahujeme všechno možné i nemožné ze šuplat z té velké skříně. Nebo taky v tom, že se budeme starat hlavně o to, jestli je celá ta bedna alespoň z buku, když už ne z dubu. Jedna z těch, kdož poznají bezcennou dýhu.
Dnem se mi stále prohánějí obchodníci s prázdnem, se vzduchem bez kyslíku, na které tak rádi a často delegujeme svoje úkoly. Dokonalost je slovo, které jsme si ponechali pro auta, modelky, nebo třeba pro Nagano. Franz Kafka si kdysi napsal do svého deníku, že „není nutné obdivovat dokonalost, protože k jejímu dosažení není velmi často nutno dodávat si odvahy..“.A tak obdivuji ty odvážné, kteří s jazykem na vestě přivedli na svět často hodně nedokonalé, ale o to víc ryzí věci. Ty mě často nezajímají až zas tolik, jako ten jejich jazyk na vestě.
Lidé bez praktického ochranného opouzdření. S chutí kus sebe tady někde nechat.
Je poslední večer roku. Sedíme s Famfrlínou v bývalém českém kabaretu na Monmartre, zobeme sýry a mizí v nás růžové víno. Lidí jak hmyzu, všichni se smějí, plácají se po ramenou, i ti trochu přiožralí věčně neuznaní tovaryši malířského řemesla, se skicáky v podpaží, teď nabízí portrétování nakonec jen tak formálně, a spíš se lehce pohupují v bocích v rytmu všudypřítomné hudby. Před půlnocí se kavárna vyklidňuje. Tak taky utíkáme s davem na schody pod Baziliku Sacré Cour. Je tu snad dvacet tisíc lidí. Foťáky letí nad hlavami a kdekdo fotí kdekoho. Stovky lahví šampíčka v rukou těchhle, a za chvíli támhletěch. Jedno kterých. Paříž je mlhavá a blikotání Eiffelovky je spíš rozpačité. Nikomu to nevadí a začíná skandované odpočítávání.
Dostanu pusu a předříkávám svoje přání spolu se svým jediným novoročním předsevzetím.“ Celý tenhle rok budu s tebou. Na Silvestra 2010 se na tomhle místě dohodneme, co podnikneme dál. A chci, abych měl v životě trochu víc radosti, než dřív“.Famfrlína se směje a dav už se rozlévá v tisíci potůčcích po kavárnách a hospůdkách po celém kopci. Nevidíme ožralé, když do vás někdo drcne, celé minuty se omlouvá. Zpívá se a tancuje. Zjistíme potom, že úplně všude. Na chodnících, v obchodech i nálevnách. Nepoznáte, kdo je host a kdo personál. Mobily a tašky leží na stolech, hosté, tedy majitelé těch kravin, před hospodami křepčí. „Bonaníííííí“, ječíme s vílou a všichni odpovídají stejně. Kolem pobíhají vesele kurvy, kterým sahají minisukně sotva pod půlky, cinkají deseticentimetrovými podpatky o dlažbu v Clichy a mávají na taxíky, mezitím taky tančí a drkotají zuby v chápavém úsměvu. Je jim zima, ale patří sem, mnohem víc než my. Bonaniííííííííí, křičíme i na ty děvky a ony na nás.
Nakonec zapadneme do jednoho obzvlášť vykutáleného baru. Chceme si dát panáka. Za barem nikdo. Pak si všimneme, že barmanky jako o život tancují nahoře na stolech. Dávám se tedy do řeči s Francouzem, co vypadá jako Timberlake, se stejným kloboučkem, co právě seskočil z barového pultu. Ještě pomáhá dolů asi padesátileté dámě s drdůlkem a strohými brýlemi. Tlusté punčocháče, uměřené polobotky a kostýmek starý tak 30 let. Ještě před chvíli se její boky jemně vlnily do všech stran a celý podnik na ní mohl oči nechat.
„Odkud jsi?“, zajímá se rozjařený Pařížan.
„Z Prahy, z Čech“.
„Tam jsem byl dvakrát. Dobrý to tam máte, jenom lidi se mi zdáli tak nějak grousy“.
Nevím, co přesně tohle slovo znamená, až později si ho vyložím jako - zapšklý.
Pár minut po půlnoci tedy v Paříži slyším možná nejdůležitější definici jednoho z hlavních atributů naší národní povahy. Myslím na Habsburky, Němce, bolševika a současnou zpanštělou lůzu. Desítky a stovky let. Myslím taky na to, jestli nás to všechno jenom neomlouvá. Z naší zapšklosti.
Je tu ráno, prvního ledna. Opatrně, v hotelové posteli, říkám své souputnici, co budeme v dalších dnech absolvovat.
„Romantický výlet do Paříže s koronerem. Budeme zkrátka lítat po hřbitovech“, řehtá se Famfrlína, ale už vytahuje mapy se zakroužkovanými místy. Uvědomím si, že moje poletování po filosofických světech má konečně kotvu, praktickou ženskou, která mě nakonec vždycky dovede na správné místo. Taky se pořád usmívá.
Víla, co není nikdy „grousy“.
Sedíme najednou ve vlaku, tedy rychlovlaku, a jedeme dolů, na jih, třicet kilometrů pod Paříž. Naším cílem je ruský hřbitov v místě zvaném Saint-Geneviéve-des-bois. Tam měl 3. ledna 1987 pohřeb Tarkovskij. Vyhozený, vyštvaný a vykřičený ze své rodné země, pohřbený do nějaké cizí, která ho přijala. Je nám velká zima a chvíli nám trvá, než najdeme samotný hřbitov. Dvě hodiny po něm bloudíme, až potkáme dámu v baretu s průhlednýma očima, žíhanýma, jaké mají laciné panenky, která nám na naši angličtinu odpovídá nádhernou ruštinou. Byla tady před osmnácti lety a taky hledá místo, kde leží navěky ten, kterého hledáme. Famfrlína nezklame a ještě než se setmí, volá zdálky, že už ho našla. Dovedu tam i tu paní a postojíme společně desítky minut. Na hrobě je položený malý lístek, zatížený kameny: „ Změnil jsi můj život“, čteme na něm. A pak už jen posloucháme tu Rusku. Povídá o tom, že se Andrej a Bergmann vzájemně obdivovali. Nikdy spolu ale nedokázali promluvit. Bydleli často v jednom hotelu, ale jedli raději každý jinde. Mluví i otci Tarkovského. Slavném ruském básníkovi, který Andreje opustil, když mu byly tři roky. Že prý všechny Tarkovského filmy jsou, podle ní, pokusem zfilmovat tátovu poezii, která zfilmovatelná vlastně není. Uvědomím si, že jsem nedávno četl dopisy tohohle světového režiséra posílané tátovi, když se rozhodl zůstat natrvalo v Paříži. Po návratu domů si seženu básně jeho otce Arsenije a uvědomím si, jak často se jeho verše objevují ve filmech jeho syna, kterého přežil o celé tři roky. Na rozdíl od něj, on leží teď v hlíně Moskvy.
MAZÁNEK ŽIVOT (ze sbírky Poselství kamene- Arsenij Tarkovskij)
Miluju život, ze smrti mám strach.
Jen pohleď, jak se tluču ve vlnách,
Kluzký jak úhoř, oko rybářovo,
když sebou sám jsem převtělován v slovo.
Nejsem však ryba ani rybařík.
Jsem z kraje ostrých úhlů, hran a dýk,
Raskolnikovu v tváři podobám se,
držím svůj žal jak housle stříbrohlasé.
Muč, změnit mne jsi sotva mohoucí,
život je krásný, zvláště na konci,
i bez halíře, v dešti, na ústrku,
i v soudný den s tou hloupou jehlou v krku.
Ó, zlý sne !Živote , můj mazánku,
poslední groše dám ti do banku,
jen ještě chvilku nech mne na svém stole
nespuštěného v lůno zeměkoule.
Kráčíme už pryč a zastavíme se u nikým nepovšimnutého hrobu Bunina. Vzpomenu na rozhovor Tarkovského s Glebem Panfilovem, kde se vyznával ze svého velkého obdivu k tomuto spisovateli. Ivan Bunin se stal v roce 1933 prvním ruským laureátem Nobelovy ceny za literaturu. Po návratu domů běžím do knihovny pro jeho „Život Alexeje Arseňeva“. Psal to přes dvacet let. Další vyhnanec z vlasti, další skvělý mozek, kterého se jeho veliká země zbavila. Na tomhle ruském hřbitově leží od roku 1953. Kousek od muže, za kterým jsme tam původně jeli, pár metrů od stejného vyhnance. Tarkovskij mluvil o jeho literatuře s úctou, ale taky s nadhledem. Nepopíral, že jeho texty jsou absolutně dokonale zpracované, promyšlené a harmonické, plné přesných point a vykřičníků. Zároveň vyjádřil určitou pochybnost nad tím, že možná genialitu díla dělají začasté především drobné „chyby“ a nepřesnosti, které plynou z osobitosti, či neurovnanosti a originality autora. Připomínal, že Bunin chtěl dokonce přepsat Annu Kareninu Tolstého, protože tam našel spousty literárních těžkopádností, zbytečností a nedokonalostí. Vzdal to, protože mu došlo, že právě tahle místa za Tolstého nemůže nikdo nikdy udělat. Jak říká Arnošt Lustig – literatura musí být dobrá, ale i krásná. Aristoteles a Platón. To dobré je i krásné často díky „kazům“, tedy osobitým znamením.
Prochodíme potom skoro 30 kilometrů po Paříži. Pěšky. Bolí nás nohy, celé tělo, ale jsme plní. Úplněk nad Louvre, obrovské světelné kolo na náměstí Concorde, a pak ta slavná železná věž, která na nás zdálky pomrkává, a my zjistíme až posléze,že cesta k ní nám trvala dvě další hodiny. Odmění nás světelným orgasmem v celou. Domů, do hotelu, jedeme metrem. Chvilku v podzemí zápasíme s automatem na zdi. Pražské metro je proti tomuhle tady něco jako autobusová zastávka někde v horním dolním. Přitočí se k nám dáma, která nejenom, že vše vysvětlí, rozmění eura, vytiskne lístky, ale ještě se směje a povídá si s námi. Není „grousy“.
Další den vyrážíme metrem na hřbitov Pére Lachaise. Je obrovský a najednou ( jak jinak) má Famfrlína v ruce mapku. Cupitáme tam hodiny a hodiny. Hrob Edith Piaf není problém. Postávají tam desítky lidí s růžemi v rukou. Na hrobě Jima Morrisona je láhev vypitého vína, opodál se houpají v rytmu hudby The Doors dvě „básnířky“ s mpétrojkami v uších. Pak je ještě jednou potkáme u Modiglianiho, sedící na protějším katafalku, v ruce lehké dlouhé doutníčky, pohledy upřené zasněně kamsi do dálky. Mladičké básnířky s korálky nad kotníky - si potom s Famfrlínou notujeme. Dlouho u hrobu Oskara Wildea přemýšlím, čím je tak zaneřáděný, než mi dojde, že jsou to stovky polibků, otisků rtěnek, holek a dívek a žen z celého světa. Famfrlína je nenamalovaná, navíc hovoří o problematické sexuální orientaci Oscara. Smějeme se a dáme radši pusu jeden druhému.
Další den si užíváme v Latinské čtvrti. Z oken řecké restaurace si prohlížím stovky malých kaváren, kde i teď, venku a v zimě, posedávají spokojení a nikam nespěchající Francouzi, zahřívaní plynovými lampami a vínem a svým francouzstvím. Tady někde tedy v osmdesátých pobíhala i Charlotte Gainsbourghová, opíjela se s kamarády kumštýři, aby pak, po letech, naplnila genetickou předpověď svých nadaných rodičů, a zvěčnila se navždy v Antikristovi. Navečer, zase na kopci, povídám Famfrlíně, že mi má udělat fotku na přebal mé budoucí knížky. Popadne můj drahý foťák a bez rozmýšlení, naslepo cvakne. „Máš to tam“, odtuší suše a vrátí mi přístroj. V noci si tu fotku pak dlouho prohlížím.
Domlouváme se , že jednou vyrazíme i do provensálské vesničky Lourmarin. Je to přesně 50 let, co se poblíž rozbil v autě Albert Camus. Skrček Sarkozy, napoleon, s těžko předpokládatelnou skutečnou velikostí, začal nahlas uvažovat, že by ostatky tohoto nositele Nobelovy ceny převezl do Paříže. Mezi národní hrdiny. Politický marketing na blití. Camus jel tehdy na sedadle spolujezdce , 4, ledna 1960…ve sporťáku do Paříže. Ze své chalupy, kterousi koupil právě za tu Nobelovku. Kdyby slyšel Sarkozyho, asi by vylezl z hrobu a vztyčil oba dva ukazováky.
Absurdita a revolta, tak s těmito pojmy vstoupil do dvacátého století Camus. „ Lhát neznamená jen říkat to, co není pravda. Znamená to hlavně říkat víc než to, co je ve skutečnosti pravda“, napsal kdysi, ale ke lži se dnes ještě dostanu.,
Famfrlína dobře ví, jak moc se bojím létat. Napájí mě kořalkou. A už jsme najednou v Praze. Zaslechnu v kocovině pár českých rozhovorů v ruzyňské odbavovací hale, pak venku, a pak u taxíku… a přesně vím, že už jsem doma. V „grousy“ domovině. Ještě v letadle se dohodneme, že další náš výsadek bude na Islandu.
Pro ty barvy a pro nezapšklost té země.
Tak už jsem zase tady. Jednoho rána zjistím z radia, že zemřel Ivan Medek. Okamžitě se mi vybaví mé někdejší tradiční klukovské večery, kdy táta každý večer zasedl v kuchyni, zapnul malý černostříbrný tranzistorák,ztichnul, a já slyšel ten hlas. Ivan Medek - Hlas Ameriky Vídeň. Těžká a nevyhladitelná stopa z dětství.
Pak byl prosinec 1989 a Ivan Medek přijel do Hradce na besedu. Na koleje Na kotli. Konečně jsem se mu z první řady díval do tváře. Sošný muž, lebka vytvarovaná jak od dláta antického sochaře, a dosud nikdy nezažitá a viditelná hrdost, aristokracie a důstojnost. Svobodný muž. Který řekl a napsal mnoho věcí, ale mně v hlavě zní jeho motto : „ Chovej se slušně, a to vždy a za jakýchkoliv okolností“. Když byl kdysi s Karlem Hvížďalou u Anastáze Opaska na návštěvě na Břevnově, pronesl nejkratší větu, kterou posléze docenili až ti, kteří celý jeho život důvěrně znali.
Řekl tehdy lakonicky: „ Muž nelže!“
Měl celý život na tváři úsměv. Úsměv vědoucího, úsměv člověka s čistým svědomím.Úsměv Tao. Lawrence Durrell ve svém díle o úsměvu Tao říká ústy Changa - i ta největší tma obsahuje světlo.
Ale už jsem ve vzpomínkách zase zpátky na těch kolejích. Beseda běží a já zvedám ruku.
„Nezdá se Vám , pane Medku, že tahle revoluce je nějak až moc sametová“, zajíkám se studem, jako pokaždé když stojím proti gigantovi.
„Zdá.“, odvětil tehdy stroze Ivan Medek a upřeně a klidně mi při tom hleděl do očí.
Přemýšlím o lži. Taky proto, že čtu maily od Jany, která hodnotí můj text „O pitevně“ jako text nejspíš o pravdě. Ve svých dlouhých zamyšleních se tak trochu lži zastává.
Říká, že bych měl být ke lži shovívavý. Přemýšlí nad tím,že když je pro nás pravda tak důležitá, proč se nedostala ani do Desatera. Pravda a lež jsou pro ni dvě části jednoho celku. „Můžou vůbec existovat bez sebe? A měla by ještě pravda svůj význam a smysl bez existence lži?“, ptá se. Cení si pravdy. Prý víc v okamžiku, kdy má člověk na výběr mezi pravdou a lží. Prý pochopila , že někdy jí lež dovede k sebereflexi mnohem dřív a lépe, než pravda.
Tak dumám a převracím tohle téma z boku na bok. Z břicha na záda. Celé dny.
Lež umí věci zdánlivě zjednodušit ( aby se v nějakém odloženém čase vrátila jako nečekaný kopanec odjinud). Pravda není skutečně v Desateru zdůrazněna. Lež není ani ve výčtu sedmi smrtelných hříchů. Seznam sedmi hlavních hříchů zavedl na konci 6. století papež Řehoř I. Veliký, ovšem otázka jejich vzniku je nejasná. Podle některých autorů jde o upravenou verzi seznamu osmi zlozvyků, vytvořeného ve 4. století Evagriem z Pontu.
Jednotlivé položky sice už zůstaly od vzniku seznamu neměnné (maximálně v některých jazycích se měnily termíny za účelem lepšího vystižení podstaty daného hříchu, v češtině např. nestřídmost-obžerství), pořadí však stálé nebylo. Jako první je dnes standardně uváděna pýcha a většinou tomu tak bylo i dříve, jak ukazují díla sv. Tomáše Akvinského nebo i Danteho Božská komedie.
V moderní době se vyskytly i návrhy na zavedení nového výčtu, žádný z nich však výrazněji neuspěl. Tomlin zmiňuje jako příklad návrh filosofa Juliana Bagginiho, přičemž konstatuje, že tyto moderní seznamy mají sklon zaměňovat příčiny s příznaky.
Když tak nad tím přemýšlím, z tohoto úhlu pohledu tam lež ve skutečnosti je, skoro ve všech bodech, obsažená. Je totiž příznakem příčin.
V noci mě napadne, že má možná Jana svým způsobem recht.
Opravdu jsme si možná posadili pravdu a lež hezky do jedné lavice, coby dva spolužáky. Každý je jiný, možná jsou protichůdní. Ale ve dvou se to lépe táhne, jak známo. Lež se pak nakonec vždycky včas obrátí na svého spolusedícího a argumentuje třeba jeho surovostí a bolavostí. A také svojí hojivostí. Ale je to i naopak. I pravdě je líp vedle jejího „ parťáka“. Může jakoby s někým bojovat a obhajovat svou pozici, s poukazem na toho špinavého šmudlu odvedle. Lež je druh násilí - napsal kdysi Masaryk. Bolest nutí lhát i lidi zcela nevinné - to pro změnu napsal mnohem dřív Publilius Syrus . Nezbývá tedy než si vybrat.
A třeba je to všechno jinak. Třeba bydlí obě dvě tyhle kategorie na tisíce mil daleko do sebe a na jiných planetách. Medek ke svému životu lež ( ani jako argument) nikdy nepotřeboval.Žil v pravdě.
Pravda je spočinutí v čistém a čestném vnímání reality a nepotřebuje protivníka, souseda, ani konkurenta.
Je to přísné? Je. Možná právě proto musím celý život hořce vyhodnocovat lži, kterých jsem se dopustil. Ale ani tak - neprosím za odpuštění. Hledám spíš vysvětlení.
Vychází mi slabost a alibismus a není to vskutku příjemné.
Pravda má totiž v popisu práce ledacos, ale příjemnost , ta tam fakt není.
Na dvou pitevních stolech leží vedle sebe dva mladí lidé. On i ona mají prostřelnou hlavu. Dva mrtví. Dvě zbraně. Nikdo jiný v tom bytě nebyl. Dohadujeme se, co se tam vlastně nakonec stalo. Hledáme pravdu. Pátráme po ní. Lež je někde na táčkách a na pokecu,na mejdanu, zkrátka není tady, protože dobře ví, že jí tady nikdo nečeká.
Další důkaz její nepotřebnosti.
Jsme s Famrlínou v nočním kině. Tři sezony v pekle. Skvělá kamera, střih a dokonale zvládnuté exteriéry mě uhranou. Řemeslo s velkým Ř. Evropský film vyšší ligy udělal tenhle Mašín. Konečně – křičím do potlesku. Konečně pořádný film a ne nasládlá česká pohádka, kterou ve skutečnosti většina filmových počinů posledních let vždycky je. Máme to tak asi rádi, rozpouštějíce tak s popcornem svoje „grousy“ stavy.
A pak je tu Martin Huba. Velkolepý. Werichovsky a Medkovsky velký. Protože pravdivý, milí přátelé dvojakostí, relativizace a škamen, do kterých lze vedle sebe posadit cokoliv.Aby se vzájemně mohly kdykoliv zpochybnit.
Už zase píšu po papírkách a záložkách. Píšu si i o tom, že psaní je tak trochu neovladatelný obr, který se ti tu a tam jen dotkne lehce malíkem ruky. Je to spíš závan teplého vzduchu zvenčí, když se náhle otevřou dveře zahulené kavárny. Psaní je způsob existence, jako každá tvorba.
Boj s provizorní existencí. Která je často jen zobrazována. Tisíce stránek na netu, včetně facebooku, seznamek, chatů a bůhvíčeho ještě, hlásí jediné – Tady jsem – tedy zobrazen. Vemte lidem obrázky.
A umřou.
Mnozí žijou v nekonečně opakované říkance s opakujícími se slovy, připomínající mumlání autistického děcka. Hledáme zábavu a vášeň. A děláme to tak, že jsme nakonec na tom osamělém sněhovém poli, s tetkou depkou v zádech, v studených ponožkách v botách, tak jako tak. Bez nikoho. Tedy sami.
„Ať se zasmějí svým vášním, vždyť to, čemu říkají vášeň ve skutečnosti není duševní energie. Ale jenom tření mezi duší a vnějším světem“, říká Tarkovského Stalker.
Mindráky a komplexy, kterými chabě hmatáme kolem sebe, jak na dálku řízenými umělými končetinami. Které ,když otočíte dovnitř, se stanou chemoterapií. Aby nám náhodou život tak trochu nepřebujel.
Ať už se to všechno stalo jakkoliv. Jestli v dílně nějakého Stvořitele, nebo náhodnou kopulací molekul v nějakém miliardy let starém planetárním bujónu. Jedno vím určitě.
Že prvořadým záměrem nebylo to, abychom byli šťastní a abychom se dobře bavili.
Kdo to taky kdy řekl, že život má být zábavný ?
Či dokonce šťastný ?
Má být jenom platný,
Teprve potom,
Často v soužení a trablích.
Někdy, posléze, na konci, třeba přijde opožděný balík,
V nenápadném papíře.
A v něm bude pocit zadostiučinění.
Nic víc.
Štěstí , pohoda a zábava pak budou jako
opuštěné děvky stát někde opodál té pošty.
A budou mlčet.