Energeticky činné bytosti, šamani a ti druzí
Tříměsíční holčička leží strnule na pitevním stole.
Vypadá spíš jako zkamenělá panenka, se kterou si najednou nikdo nehraje.
V těchto chvílích zní i cinknutí skalpelu na pitevně jako štěknutí rotvajlera.
Kterého nikdo neokřikne, protože není čím.
O hodinu později seděla v mé kanceláři mladá žena. Dívala se na mě velmi pozorně. Chvěla se jí brada, ale ne zas tak moc. Utřela si rukávem nos. Jenom jednou. Nadechla se a rukou si upravila vlasy. Upravená byla celá . Namalovaná, nalíčená a připravená být ženou i v této situaci. Napadne mě, že ráno u zrcadla, v tom poloprázdném bytě, jí to muselo dát strašně zabrat. Oči jsou obestlané jasnými tahy jemných ozdobných linek. A to jí muselo tou klepající se rukou dát opravdu moc práce.
„Je čas se dívat dopředu, vzadu už se nic nezmění“.
„Chci ho vidět“.
„Nejde to,věřte mi“…
„Proč to vlastně udělal?“
„Do hlavy lidí, kteří se rozhodnou to udělat, nikdy nikdo nevleze“.
„Budu si tu otázku klást pořád“
„Nedělejte to, protože na ní není odpověď, a on už nám to nikdy neřekne“.
Její manžel a otec malých dětí se dobrovolně zabil.
V jejích očích, které jsou jako bývalé vypouklé,lesklé, černo rudé třešně , teď ale docela povadlé a bez vody, zvrásněné chatrné koule, cítím koktejl různých pocitů – stesk, zármutek, ale i otázky, co bude dál. A taky odhodlání. Jde se mnou, s mými myšlenkami. Najednou se necítím jako pomocník, nebo vysvětlovatel a člověk, který provádí nováčka cestami zmaru. V tomto okamžiku mě ovane náhle teplý vzduch, který fouká z kovových spár na bocích jaderného reaktoru. Tahle rychle a prudce zestárlá holka má neuvěřitelnou energii, kterou vyrábí potlačováním fňukání a snahou dostat se z toho všeho ven. Vymanit se z průšvihu, vyvést na vzduch sebe a svá dvě štěňata taky.
Když už se tamten na všechno vykašlal.
Odchází a děkuje.
Já ještě víc.
Skutečná láska existuje pouze mezi dvěma vnitřně svobodnými lidmi. Jako sloupy, co drží střechu. Tím pevněji, čím dál jsou od sebe. Teď se to hodí a já vím, že tahle její střecha vydrží, a že moc nezmoknou.
Dny to mastí jeden za druhým, jsou skoro rychlejší než naše ruka na otočném kalendáři. Ráno vstávám a oknem probíjí světlo. Bundu s podšívkou odložím do skříně u zdi. Ale teprve když Čenda venku olízne mojí bosou nohu v sandálu a já ho pohladím rukou, zakrytou tričkem jen pod rameno, uvědomím si, že je tu jaro. „Musel jsi to cítit v čumáku“, pohrdavě frká pes. „ Cítil, ale nevěřil “, odtuším. „ Tak to máte pořád, vy dvounožci, proto jste furt tak nešťastní“, vrtí ocasem ten černý souputník.
Příroda běží vždycky sama. Nezná negativní zkušenost. Tlemí se tomu, že jsme najednou aktivní a čumíme do teplého slunce. Tahle zima se jí povedla a je spokojená. Jen my, věční vyhřívači, pořád čekáme, co přijde. Místo toho, abychom udělali soupis, toho, co už přišlo a zatancovali jsme si v kruhu. Jako Inuité, kteří slaví všechny teploty, co přijdou, protože je to vždycky zázrak.
6 tváří Boba Dylana na mě syčí z obrazovky. Dylan tam říká, že píseň je něco, co kráčí samo. Jen si to otevře dveře na ulici. Kate Blanchette ho hraje noblesně a syrově. Pomazánka z cukru a hořčice, která ale přesto chutná. Když to umíte. Heath Ledger, herec s energií, která by časem sfoukla vše v blízkém i dalekém prostoru, uprostřed natáčení vypnul všechny svoje motory. Nastoupilo dalších pět lidí a dohrálo to v tom jeho načatém průvanu. Skvělý film. Protože naložen plutoniem bytostí, které ho dořekly.
Zaregistroval jsem ho už ve Zkrocené hoře. A pak ( to asi nejvíc) v tom mazlavém zlu klauna, kterým vzkázal svému předchůdci Nicholsonovi, že některé herecké hranice lze přece jenom přelézt.
Ti, co jdou po vedlejších cestách a sami. Jim možná slunce spálí křidýlka, aby jejich let nebyl až zas tak hezký, jako spíš zapamatovatelný. Za pár dní to bude 16 let, co zemřel Kurt Cobain. Koronersky to bylo podivné, přiznávám. A přečetl jsem si toho o tom dost. Vzhledem k dávce v žíle asi fakt nebyl schopen manipulovat zbraní tak, aby se trefil do úst. Ale co já s tím ? A pak je tu Morrison, u jehož hrobu jsem nedávno stál skoro půl hodiny. Matyáš poslouchal oba dva. Teď třeba Subways. Stáhnu si je, a je to tam taky – autenticita a syrovost. Vychází mi zo toho, že v tomhle píár vymodelovaném a veskrze fingovaném světě, se tyhle bytosti prostě ztrácí. Nebo raději utrácí. Jako šamani, jako vidoucí. Proto ty tisíce zastřelených mnichů v Tibetu. Proto to úmyslné zapomenutí těch všech Boudníků, Bondyů, Jirousů a Drtikolů.. anebo Kaplického knihovny.
Pozdě v noci se dívám na DVD P.Gabriela. Panebože, proč tenhle podivný strejda zaměstnává mysl milionů vnímavých po celém světě ? Jedna věc je muzika. To jistě. Ale pak je tam něco navíc , co vyvolává rozpad částic po kilotunách, aby se ty naše na chvíli taky rozložily.. Přidaná hodnota. Mrd – jak říkávali šeptem muzikanti, když jsem s nimi ještě hrál.
Tak dávám do mašiny , jako nášup a do série, ještě Kurosawu a Buňuela.
V následujících dnech jsem účasten na dvou vysoce úředních jednáních. Pak mi u dveří zazvoní muž, který nabízí jakousi investici do nějakého letadlového systému. Ve všech těch případech mám až bojácný pocit dítěte, které se náhle ocitne ve ztemnělé, liduprázdné a hlavně dávno nefunkční elektrárně.Temná stavba, plná prázdných, podivně zatuchlých koutů.
„Nějak jí nevěřím“, slyším do telefonu.
„Ale nechci ji ztratit“, pokračuje to.
„Chceš si ji prostě hlídat a zapsat do svého majetku“, slyším sebe, trochu naštvaného a pyšného na svoji upřímnost. Pošle mě logicky do háje a o pár dní později mi máma vysvětlí, že pravda sice existuje, ale že zaznít je ji potřeba nechat pouze v pravý čas.
Nevím.
Vztah je nepít z jedné lahve. Ale nabízet tomu druhému cucnout ze své číše. Každý srká z té vlastní, a pak tomu druhému dá okoštovat. Potom je to návštěva. Návštěva – to je pravý název ryzího vztahu, píšu si na papírek.
A ráno tomu popravdě moc nerozumím.
Delší dobu přemýšlím nad tím, že vždycky když nakupuju v Albertu, nakonec dojdu k pokladně. A zaplatím. Rozšířím zornice a vždycky uvidím naše životy jako uličky mezi těmi regály. Ať děláme, co děláme, nakonec vždycky dorazíme k té paní, která prsty natluče na počítači patřičnou sumu. Vždycky je na konci pokladna.
Na konci všeho.
Už jsem zapomněl jaké to je fňukat a brečet. Nakonec sebelítost není nic jiného, něž volání o neposkytnutelnou pomoc. Necítím se už dlouho jako oběť, ale jako návštěvník. Na vitríny se neplive, ani se do nich nekope. Buď se míjí, nebo se prohlíží. Myslím na to, že člověk se najednou oddělil od dění a začal se dívat. Kdyby se zúčastnil, přímo, možná by zjistil, že většinou se není na co koukat. Prostě sbíráme o skutečnosti informace, místo toho, abychom ji prožili.
Jak pravil Kurt Andersen – jsme generací kobylek. Ve skutečnosti chceme převážně konzumovat, ovládat, anebo se o to alespoň pokusit. Nejlépe to všechno dohromady. Zapomínaje na pravdu. Tak silné slovo si vymyslel člověk jenom proto, aby ho po staletí opakovaně zkoušel vymáznout, nebo alespoň něčím přelepit. Josef Šafařík řekl, že pravda je možná to, za co dokážu ručit. Otázkou je , jestli za to, co jsem, dělám a říkám, skutečně ručím.
A čím.
Noční hovor s mým psychoušem.
Jsem prý na dobré cestě.
Před pár lety měl strach, už ho nemá.
Požvykuje do telefonu salát a funí:
„Vypiš si svoje všechna rozhodnutí. Třeba z poslední doby. Příčky žebříku. Jak je vysoký a na jakou střechu to vlastně vede..“
Směju se a najednou si uvědomím ( asi bych neměl tolik číst), že smích není nic jiného, než prudký propad v sémantickém poli z jedné úrovně na druhou s uvědoměním si, že věci jsou ve skutečnosti jinak. Už nevím, kde jsem tohle vyhrabal.
Za pár dní potkávám jednoho hodně rozvodněného štamgasta mého života..
„Je to úžasný, ještě úplně nevím, ale bere mi to dech..“.
„Dychtivost ještě nemá parametry energie..“, já na to.
„Jsi divnej, a to už dlouho“, vidím jeho kabát vzdalující se restaurací ven a ruku na mobilu připravenou zapálit další žhavící článek dočasné erupce.
Já jsem zcela odpovědný pouze za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak a co z toho chápete, napsal Ruiz, a já si to jen pro tuto chvíli připomenu.
Hlava není věc. Je to problém. Kamkoliv jdete, jste v ní. Na konci jejího lešení možná hledáte kus rudé látky, jako vlajku a upozornění, že ono se stále pracuje. Nebo je to často jen posmrkaný šnuptychl, visící z okénka chaloupky našeho nepříliš úspěšného dětství ?
Poslouchám zurčení a cvrkot všeho kolem. Billboardy podél dálnice, kterou každý den jezdím,radio, televize, známí. Hovory slyšené z balkonu a na procházce s čoklem.Zaříkávadla vysílaná směrem k proutěným košíkům, kde jednotvárně tancují a vlní se kobry, a kývají svými malými zahnutými hlavami. Aby odsouhlasily cokoliv, co má podobu mantry, třeba pečlivě a opakovaně formulovaného prázdna. A svým syčením jenom potvrzují, že jednáme často jenom jako klony těch ostatních. Ve vedlejších košících.
Poselství šamanů. Knížka Gaseko von Lüpkeho.
Eskymácký stařešina Angaangaq tam říká : „ Nikdy nikoho nenásleduj. Když to uděláš, vždycky uvidíš jenom jeho záda a ztratíš výhled dopředu. Nikdy se nenech vést žádným guru…měj spíš někoho po svém boku.. kdyby mě chtěl někdo následovat, nikdy bych tu osobu nespatřil. Ba co hůř: všechno co nemám rád, jsem zvyklý házet za sebe. Kdo jde za mnou, toho tedy nic dobrého nečeká. Proto říkám – nikoho nenásleduj…“
Ověřil jsem si to za pár dní v hospodě.
Sedí proti mně. Šermuje cigaretou, protože nemá čím jiným. Zkouším si vybavit lítost a její projevy. Nejde mi to. Úplně jsem na ní viděl ty malé kulaté otvory, na které když přiložíte prst, ozve se patřičný tón. Lidská píšťalka. Nakonec je z toho hromadná filharmonie sídliště, plná podivného pískotu a vrzání. Mizerné odrhovačky.
Čtu si maily a zaháním pocit guru. Doprčic – já přece taky nemám jasno !
A v tu chvíli se mi vybaví P. Hůlová v jednom z jejích posledních rozhovorů : „ Ve velkých otázkách nemám jasno. Nevím přesně, co je svět, život a člověk. Nechci hrát roli spisovatele, který všechno ví. Pocit, že spisovatel hodně ví, je omyl. Dokáže psát. Velmi pravděpodobně ale sám neví, kde se to v něm bere…“.
Podepisuji to, Petro.
Další žalostník žádá o radu, jak začít psát.
Tak odpovídám. Vlastně stejně jako Hakl nedávno v časopise Biblio. Psaní se naučit nedá. Prvotní předpoklad totiž je, že musí být jedinec opravdu vykolejený poloautista, aby měl důvod prosedět valnou část života u klávesnice. Kdo není, toho to rychle vyplivne zpátky mezi lidi…
Zase známý.
Půl druhé v noci. Máš rád Horáčka ? Mám. Tak co říkáš na tu jeho levou ???
Odpovím M. Kunderou – nic tak muži ve zralém věku nechutná tak, jako mladé maso. Nedělá ale nic jiného, než že opakuje adolescenční vzrušení ve zpětném kolotoči. V touze zastavit ( nebo spíš popřít) stárnutí. Není v tom ale žádný růst….
A znova cítím úctu k jedinému opravdu neslovanskému českému spisovateli.
Protože slovanství je sice náramně hezké, ale vždycky tak trochu smrdí po močůvce na záhumenku za domem.
Úctu není nutno prokazovat úctyhodně. A tak jenom vysílám další spokojené zamručení směrem k Paříži.
Už jsem skoro v klidu, ale trápí mě pár věcí. Což je dobře ( vece chytrá žížala uvnitř mého těla). Není kam utéct.Tohle oddělení privátní psychologie je stále uzavřené. Nemá kliku.
Najednou vám třeba dojde, že nemáte energie na rozdávání.
Že individualita je skoro vulgarismus
Že projevy vnitřní svobody pro ostatní jsou totéž, jako byste vyměnili barvu pleti.
Že chybí chuť je uznat.
Stále chybějící chuť vyprat svoje svinstvíčka v hezky ostrém mýdle. To je radši rozmáčíme v čisté vodě do ztracena.Tak dlouho, až je z toho nehybný rybník, natolik kalný, že nemá ani břehy, natož důvod k očistě. Vše je v pořádku, jenom vy najednou zjistíte, že vůbec nevíte, kam se vlastně ztratily všechny vaše věci z minula. Možná jsou někde v tom bahně u dna.
Život se dá nahrávat do mozku a pak pod kontrolou kdykoliv pouštět. Nebo reálně zpřítomnit jako live koncert, ale pak nás zas u baru předběhnou velmi rychle staří zkušenci – sex, zážitek a rychlá smrt.
Mizerný den.
Z večera se udělalo nasládlé těsto, ze kterého se dala vymačkat i poslední bublinka živého vzduchu . Takový ten den, o kterém víte po první hodině úplně všechno.
Takový ten den, kdy špičkou boty převracíte na zemi ležící nahnilý list, se zvědavou, byť trochu nudnou otázkou, zda-li to přece jen není ve skutečnosti nějaký vzkaz o naději.
Propadám se dovnitř. Osahávám prázdna kolem. Ale co když nazveme místo, ve kterém nám něco chybí, prostorem pro novou možnost?
Pro náš mozek je různé dílo přijmout jen atraktivní, nebo skutečnou, tedy významnou informaci. Že jsme to zaměnili? To je horší než globální oteplování
Věčírek:
Klasické schéma plyne. Přecházející od vykání k tykání, a neobratných začlenění, až po půlnoční dohadování chlapců. Testosteronová přebíjená a nakonec sebelítost. Což je luxus, který likviduje to nejcennější, co nám všem dala příroda, totiž zvědavost.
Uzavřu se do sebe, politý pivem. V myšlení bych měl být vždycky kapitánem svého týmu. A je jedno, že beci najednou nechtějí couvat a útočníkům až zas tolik nezáleží na gólech. Zkrátka parta v tréninku. A to je eufemismus.
Pracuj a možná přivoláš kouzlo – říkal jeden starý český šaman.
Pak jsem ho odpitval i s tím jeho velikánským infarktem.
Vaculík napsal, že člověk se musí rozhodnout, jak velkou ránu osudu unese
Spaly s námi jenom protože měly pocit, že něco reprezentujeme, napsal mi nedávno dávný spoluhráč z kapely.
Realita má každou chvíli jiné tempo. Však odborníci tvrdí, že schizofrenici mají jenom potíže s udržením rytmu. Jsou v tom geny. Které zrychlují, nebo zpomalují kontext. Pak jsme možná šiblí všichni, napadá mě. U vědomí rytmu, který ve skutečnosti nikdy nikdo nedokáže udržet.
Přeloučský román.
Tak jsem ho znovu vytáhl z knihovny. Pamatuju se dobře, jak jsem zajel do toho města a v knihkupectví se ptal po autorovi. Už jsem věděl, že je to zralý chlap, který se jen schoval pod pseudonym Vadný a Zpruzená. Nakonec mi prozradili, kde ho najdu. Díval jsem se na něj
zdálky. A nakonec jsem ho neoslovil. Zaklel svoji energii už do té útlé knížky.
Čtu taky Seiferta. Vzpomínky na časy dávno minulé. Vybuzuje mi to pocity z dávna. Třeba vidím obraz toho stromu, na který jsem v Litomyšli vylézal a shlížel na svět z jeho koruny. Čistá energie. Měla ji i ta první holka, kterou jsem tam vzal taky.
Dobře tak.
Immre Kertész i Annegeret Braunová mě naučili, že štěstí nespočívá ve velikých věcech, ale spíše v ocenění okamžiků. Totéž mě učí kupodivu i No Peťa.
Famfrlína má na sobě jenom velikánskou pánskou košili.
Pod ní nic.
Generátory vrčí.
Celý život hledám energeticky činné bytosti.
Neumírám na nemoc z ozáření.
Já z ní žiju.