O škodolibosti, strachu ze života, a o jiných blbinách
Brdské lesy těsně po ránu hustě vydechují tichou páru. Bělavou hmotu, jaká se vznáší nad hřbetem vyběhaného koně, když zůstane stát na mrazu. Zkrátka to co znáte, když se dýchá do zimy.
Chodíme s Famfrlínou vojenským prostorem plným brázd, bahnitých rýhovaných příkopů, které vypadají jako veliké škrtidlové rýhy. Zákopy pro obrněnce, střílny, kamenné ohrady. Ale les si z toho nic nedělá a tváří se skoro máchovsky. Výhled z Plešivce je potom za všechny diazepamy světa.
Celou dobu si povídáme o tom, čím se zaobírám už celé týdny. Mluvím o tom s ní, mluvil jsem o tom s No Peťou, i v sauně s osádkou Trojstěžníku.
„Hele, všechno co člověk dělá, dělá pro nějaký zisk, efekt, a nemluvím vůbec o penězích... Mluvím o tom, že jsme tady a teď v tom lese, kde je klid a jasný vzduch. Jsme tady proto, abychom ho dýchali, aby nás nikdo neotravoval, abychom se prošli, abychom regenerovali. Mobil si koupím, abych mohl telefonovat. Na divokou vodu se jezdí pro adrenalin a s kamarády v hospodě se potkávám proto, že je tam prča a něco nového se dozvím. Zkrátka všechno naše činění má v zátylku nějaký výtěžek. Důvod, proč to všecičko dělám, rozumíš?“
„No jasně, já třeba cvičím, abych netloustla, a na Silvestra poletíme do Paříže proto, že je v tu dobu nádherná, a navíc mě potáhneš k hrobu Viana, u kterého chceš hodinu tiše postát,“ usmívá se víla.
„Přesně. Za vším, co udělám je přece ta chvilka, kvůli které si někde potom doma v posteli řeknu – a co byl můj zisk? Co jsem si z toho vzal pro sebe?“
„Hele, už dlouho jsem nikde neviděla červenou, po které bychom měli jít,“ utrousí moje udýchaná souputnice. Dojde mi, že na všech našich cestách je to právě ona, která krom ochotných hovorů o čemkoliv, neustále hlídá buzolu a mapu. Naplňuje tím prolákliny mé nepraktické existence.
Druh tiché shovívavosti. Typ praktické lásky. Tady mi ten veskrze patologický termín najednou nevadí.
Ale vedu i nadále svou, nemajíce potuchy kam vlastně jdeme a kdy se bude stmívat.
„No právě. A teď mi vysvětli, proč se dějou věci, který se dějou. Proč mi někdo anonymně háže jedy do Návštěvní knihy? Proč někdo těm lidem s tím krásným žlutým domkem nad námi hodil psí lejno na dveře? Proč někdo píše anonym a přitom neví, jak s ním bude naloženo? Proč někdo urval minulý týden zrcátka na tom novém sousedovic autě? Když si ten člověk potom doma po své "akci" lehne a položí si otázku – a co je můj zisk? Co z toho mám? Jak si odpoví? Zisk je pro něj přece jasná nula!“
„Ale on si tu otázku vůbec nepoloží, Radku...“
„Pak je to ještěr, který pracuje na bázi těch tří vteřin, kdy si udělal dobře?“
„Jo.“
„No ale to je strašně nemocný…“
„Jo.“
Jára mi potom v sauně vysvětluje, že si představuju, že ti lidé přemýšlí jako já.
„Já měl v pasťáku holky a kluky, který dělali naprosto šíleny věci, ubližovali, lhali a kradli. Rodiče šíleli. A kdybys viděl, jak klidně spali. Výčitky nula. Prostě to udělali a hotovo. Za pár minut dumají nad tím, kde by se napili. Tečka.“
„Ale to jsou defektní lidi, Jaroušku. Já mluvím o tzv. normálních lidech, kteří dělají naschvály v práci, škodí bližním, kde jen můžou. A ten důvod mi uniká, protože z toho zhola nic pro sebe nezískají.“
„Prdlajs. Těch pár vteřin uhašení pomstychtivosti jim stačí.“
„Takhle krátce uvažuje o hodně nižší řád, než je primát!“
„Tahle společnost je parta psychopatů, to snad víš, ne?“
„Víš, já si myslím, že všechno tady kolem je taková prachpodivná soutěž. Kdo z koho a kdo bude lepší. Společnost růstu a kultu úspěchu. A k tomu to bolševický rovnostářství, který nám pořád někde hajá při lební spodině. Prostě dorovnat skóre. Náplast na vlastní boláček. Marná soutěž a náhrada za vlastní deficitní ctižádost. Jako fotbalista, kterýmu utíká před očima Ronaldinu, no tak mu aspoň sekne špuntama po kotníku. Žádná osobní pozitivní vize. Seberozvoj jakýmkoliv směrem. Hovno hodím na zeď. To umím. Stvrdím tím vlastní identitu, protože jinak ji hledat ani najít neumím...“
„Dělají to jen tak,“ dí Jára, vystudovaný psycholog.
„Jen tak?“ nevěřícně kroutím hlavou.
Nekonečné blbství rádobyexpertů na všechno. Plejáda lidí, kteří se na nás koukají z vyšších pater, plných nevzdělanosti, značkových hadrů, prachů a prázdnoty. A navíc se berou nesmírně vážně. Grebeníček, jehož tatík pouštěl do nevinných lidí kdysi elektrický proud, v našem parlamentu cituje Egona Bondyho. Vypínám a už vůbec ničemu nerozumím. Nebo nevěřím. A není to nakonec totéž?
Už mám plné zuby té oligarchizace společnosti, jak o tom psal nedávno Bělohradský. Začíná to tady vypadat poněkud rusky.
Tolik k politice, víc témat tady nemám.
Konečně písmák.
Hospoda Lokál a je dobře. Vlasy na ramena, obličej, který se vůbec nepodobá tomu z před dvou let. Taky máš dlouhou deku, říká. Začínám mít pocit, že to něco říká, odpovídám ve stejné melodii. Možná tím chci taky něco říct. Ale když fouká vítr, nebetyčně mě to štve. Lítá mi to do obličeje, jako zlomyslná metla. Jak to ty dlouhovlasý holky vlastně dělají?
"Četba mění mozek. Vytváří sítě, a čím jsou hustší, tím větší je záchyt kolem letících faktů. Čtení dokáže vytvořit sklo, na kterém je spousta oslizlých skvrn a stop něčího neukojeného sebevědomí, ale taky to pochytá spoustu letících paprsků, nesoucích nějakou pravdu.“
„No jo. Taky jsem četl Jamese Collinse.“
„Ale určitě jsi nečetl Stephense, Gilbertovou a Hassona. Tihle amíci dokázali, že se v okamžiku komunikace, třeba i s Exuperym, zapínají stejná mozková centra. V té šedé kouli se zapínají a rozsvěcují stejná místa.“
„To je snad princip uměleckýho přenosu, ne?“
„No to jo, ale když je síť řídká, spoustu toho proletí dírama jako proud studenýho nezáživnýho vzduchu.“
„Četls Gombrowitze?“ vystřelí a objednává uzený koleno. Snad jako důkaz, že se z nějaké filozofie hned tak nepokálí.
Ucvrknu tiše egoistickým štěstím do slipů a do rádoby ledabylého říhnutí odseknu, že ho už mám dávno doma. A objednávám si tatarák. Abych si mohl taky startovat hezky od země.
Witolda Gombrowicze a jeho Kurz filosofie v šesti hodinách a patnácti minutách mám opravdu už pár týdnů vedle postele. Kdysi jsem po téhle knížce sáhnul ve chvíli, kdy jsem si přečetl její první odstavec-Schopenhaurer nabízí velmi dobré přirovnání, když říká, že inteligence průměrného člověka se podobá kapesní svítilně, která svítí jen na to, co hledá, zatímco vyšší inteligence je jako slunce, které osvětluje vše. Z toho vyvozuje objektivitu geniálního umění. Je nezaujaté... Gombrowicz umíral a psal se rok 1969. Trpěl a chátral, myslel na sebevraždu. Jeho přítel Dominique de Roux za ním přišel a požádal ho, aby jeho a jeho ženu vyučil filosofii. V 6 hodinách a 15 minutách přednesl ten vetchý muž svým dvěma posluchačům kurz stručného úvodu filozofie. Fantastická knížka. Zápisky těch dvou studentů. Během měsíce si s umírajícím géniem proběhli skoro vším. Krátce, stroze a především vybraně. Pak Gombrowicz umřel. A na stolku vedle postele to všechno teď mám.
Poklad. Protože tváří v tvář smrti už nemáte co získat ani ztratit.
Nekalkulujete. Jenom vypouštíte mízu, která byla střádána desítky let ve vašem kmeni.
„Co si ty vlastně myslíš o Bohu?“ přeruší mé nabubřelé matiné písmák.
„Myslím, že není ani dobrý ani zlý. Tyhle kategorie jsou naše, ne jeho. Proto v něj věřím i nevěřím, protože tuším, že právě na tohle zvysoka sere. Zaslechl jsem ho v Temným rytíři, když Joker říká, že ho nemá kdo jak srazit, či urazit. Že není v našich soutěžích, kam ho pořád zveme, prostě to všechno tak nějak je, a my jako děti z toho děláme bubáky, věci potěšitelné a uklidňující, někdy i woodoo. Dokonalost, po které podvědomě toužíme a kterou bychom rádi na někoho delegovali. Konflikt ať řeší šéf ! Můj Bůh je v tom, že se přiznávám, že to, co žiju, je jediné možné, že mám tak a tak řídkou záchytnou síť, že náhodná krása, kterou potkám, je jenom krátkou pauzou v logice krutosti. Že vládne zlo a pokud není, je to jen momentální řídkost a chřipka dobra.“
„To už napsal někde Hakl, vole. Co ta jeho přepsaná Sabrina?“
„Výborný. Pochopil, že to mělo tehdy moc vrstev. Přepsal to proto, abychom pochopili, že zmítán je tam ve skutečnosti jenom jeden. On. Přiznal se ke lži a pořád geniálně neříká pravdu, rozumíš?“
S přibývajícími pivy se z nás oddrolují kamínky sebechvály a sebejistot.
Tak se si sobě vzájemně přiznáváme a před hospodou narychlo přepisujeme staré kapitoly svých životů.
„Přečtu ti, co jsem včera večer napsal.“ A písmák se naježí do startovních bloků a rychle navlíká dres soupeře.
„Jsou lidi, které respektuji, a pak jsou ti, které toleruji, protože jsou jenom součástí stejného živočišného druhu. Chodím v uličkách mezi nevěstinci, kde se za rychlé zážitky platí hotově. Platí se tam za čas, který je ztracený, a tudíž je embryem zla. Všichni jsme se naučili technologii života, ale nevíme kde a proč vůbec ta celá fabrika je...“
„Trochu chytré, trochu rebelie, ale jak pravil Marcuse – rebelie je vždycky zakalkulovaná v ceně,“ řehtá se a hledá po kapsách čepici.
„Jakože si ve skříni najdu strakatý triko a zarebeluju si občas po dobrém obědě, s připomenutím si třeba J. Morrisona?“ zařvu.
„Jo, jsi kokot, který moc dumá, a pak stříká sperma na lidi kolem, který mu na to kašlou, protože jejich semeno je v klidu, v dobře uložených a dobře naložených varlatech, nebo v lednici, nebo v Líbáš jako bůh.“
„Dám ti na držku.“
„To ti nepomůže. Běž se podívat do Doxu. Hledaj všichni a všichni maj perleťový kola vlastního egoejakulátu na svých džínách.“
Nějaký čas jsem potom sám. Marně hledám výrůstky, kterých se dotýkali ti, mezi nimiž jsem před týdny mrskal svým tělem a hlavou, vzájemně si stínily jak nějaká přidružená masožravá plantáž kytek, která se tvářila jako stvořitel mého času.
Na mém nerezovém pitevním stole leží kluk, co si prostřelil hlavu tátovou pistolí. Je starý jako Matyáš. Dopis na rozloučenou není na papíře, ale v samostatné složce na ploše počítače. Taky změna v čase. Byl jsem zvyklý na papírovou podobu. Byla jakoby důstojnější.
Ta jeho mladá holka si po čase vyslechne od kámošek v klubu, že to byl stejně magor. Po pár letech občas zazní někde jeho jméno. Dvě generace a zbude jen stín. Třeba příjmení.
Teď ovšem teče do kanálku pitevního stolu jeho karmínová voda, která by asi dle přání autora sebezničení měla utkvět na rukou spolužijících. Nestane se to. Spláchnu ji sprchou. Pryč. Do neznáma. Ruce všech, kromě mě v této chvíli, jsou čisté.
Pak jsme s vílou v Doxu. Vystavují se tam laureáti Chalupeckého ceny. Ti Rusové, kteří to nakonec dostali, mě teda nedostali. Dlouhé minuty ale stojím u Gramofonu Františka Skály. Přemítám nad tím, jestli jsem tou jehlou, která přehrává, nebo deskou, na které to všechno je, a ta jehla mi brázdí po zádech. Dělá drážky. Asi něco mezi, Skálo. Mám Tě dlouho rád, takže nejspíš remíza.
Úplně mě ale sestřelí David Böhm a Jiří Franta. Malovali v posilovně, kde si k rukám přidělali závaží, nebo za sebe nechali malovat větve stromů, zkrátka za pomoci krkolomných prostředků dosáhli malby nezávislé na jejich rukopise. Pravost? Když v Karlin Studio nechali malovat na zeď lžíci čmoudícího bagru. Když přidělali štětec na smyčec violoncelitsky hrající Haydna. Touha po nezávislé pravosti. Ale přitom je to všechno vymyšlené a kontrolované. Ale dobrá cesta, to každopádně.
Do sluchátek si pouštím v noci Arvo Pärta a pak se uklidňuju Redlem. Nad ránem si pak čtu v Balabánovi.
V téhle partě kdysi na Stodolní sedávala i moje víla.
„Ty ses s ním znala?“
„No jasně, mockrát jsme se potkali. Seděli jsme spolu v hospodě. A nejen s ním, ale i se Surůvkou, Kaletou, Hruškou. Pořád neměli prachy, chlastali, dělali kabaret, čtení, mně se chtělo vždycky domů...“
„Panebože - co říkal Balabán, něco, něco, řekni...“
„Bylo mi jednadvacet a ti chlapi mě nebavili. Byli to smraďoši a ochlastové. Já spěchala za svým mužem, do tepla a do pořádku.“
„Co já bych za to dal mluvit s ním aspoň chvilku...“
A pak mi to dojde.
Ano, kdysi jsme taky kumpánsky vráželi do svých ramen a jimi pak vzájemně do dveří a futer náleven, křičeli jsme na sebe, řičeli a vykláněli se od stolu jako z oken aut, jejichž rychlost byla obrovská. Tak velká, že jsme si často nevšimli, že to co se děje a to co vzniká, je trvalé a pravé. Podceňujeme ty okamžiky? Nebo si jich vůbec nevšimneme? Kdysi jsem seděl v Bratislavě v ponurém bytě s Vláďou Mertou, Samsonem, Dobešem, Janouškem, Ulrychovcema... Mejdan jako každý jiný. Dnes doluju z paměti každičkou větu, která se tehdy vznesla do vzduchu spolu s cigaretovou mlhou. O probenděných nocích s Hapkou a Horáčkem snad ani nebudu psát. Rychlost byla tehdy větší, než snaha si něco zaznamenat. Do rána s Plíhalem, nebo Jarkem, a já vyslintával svoje trable a touhy. Místo toho, abych poslouchal. A pamatoval si to.
Ten naproti mně je věřící.
Říkám, že já vlastně taky.
Ale nerozumíme si.
Mluvím o tom, že jeho Bůh je řešení, před které se pracně snažíme narvat nějakou odpovídající rovnici, kterou se snažíme vykonstruovat tak, aby nám – sečteno a podtrženo – vyšel nějaký ten „Hospodin“. A že, dle mého, je to právě naopak, že ta naše vachrlatá rovnice, jakkoliv nevychází, je zadáním. Které nemá řešení, protože je jím samo. Bůh je jen písemka.
Kašlu na jeho dostupnost. Všichni chceme, aby věci byly dostupné. Některé zkrátka nejsou. Nejsou a nebudou.
Tak to možná chce ten tvůj Pán, pravím. A na to se napijeme.
Chci být co nejvíc účasten vlastní existenci, říkám po třetí lahvi vína. Nechci být sám sobě spolucestujícím, který určuje máloco, natož trasu. Nechci před sebou rozprostírat universální deku na zachycení všeho. Mám jen pár ok a uzlíků v děravé síti a zvědavě se občas ráno, nebo spíš pozdě v noci, podívám na úlovky. Bělice a sumec jen občas. Chvilka loveckého štěstí.
Ve vztazích je to to samé. Chodíme vlastně sami se sebou. Jdeme často proti sobě, dokážeme si dokonce i závidět. Vztah je často jenom jakýmsi testem vlastního ega. Společný „život“ pak jede na playback. Oba otvírají hubu a trefují se jako karaokeoví šášulové na spuštěné odrbané cédečko.
Ztráta vrstev. Hele brod, skoro suchou nohou, och jaká hloubka, křičí se všude (skutečných tůní nemaje). Na koncertě v Litomyšli mi to říká Vašek Koubek. Myslel, že život je vertikální, načež pochopil, že je horizontální. Lehce podrážděně to napsal do knížky, na kterou se tam stály fronty.
Rudiš nedávno mluvil moc hezky o smutku. Je to prý dobrý pocit, vedoucí k usebrání, vtisku a vnímání. Ono všudypřítomné vnucování rychlé radosti je jako nabízení „lajny“. Výsledkem je koksová nepozornost a roztříštěnost.
U nichž ta část duše, která by měla být zvědavá, dávno spáchala sebevraždu nakoupenými uspávadly, dodávám.
Volá mi známá, že má průšvih. Poslouchám. A pak říkám mantru:
Průšvih by se měl nechat pracovat, je v něm hodně užitečná energie.
Jan Švankmajer, autor filmu Přežít svůj život, kterému, narozdíl od českých diváků, na jeho premiéře, na festivalu v Benátkách, tleskalo auditorium vestoje, napsal:
„Strach že života je jedním ze základních lidských pocitů. Náboženství, tvorba, láska, sex, hromadění věcí, kterému ušlechtile říkáme sběratelství nebo pejorativně hamounství, honění se za slávou, penězi, za mocí, to všechno jsou zástupné momenty, které mají tento fatální strach přehlušit. Strach ze života je mnohem silnější než strach ze smrti, o čemž nás přesvědčují tak četné vraždy a sebevraždy, a to jak skutečné, tak i předváděné v televizních seriálech nebo na plátnech kin. Tato temná podzemní řeka protéká našim nitrem a ovlivňuje jak naši aktivitu bdění, tak i náš spánek. Jestli se mají – podle Freuda – splňovat naše tajná i zjevná přání, pak není možné, aby se někde v hloubce permanentně nesplňovalo základní lidské přání: Přežít svůj život.“
Přemýšlím v této souvislosti i nad pudem smrti, jako o velmi výrazné síle, o které tak často právě Freud také psal. Ta síla je vyzrálá jak ten nejkřehčí francouzský sýr. Protože bezostyšně a nemilosrdně nakládá s něčím, co neumíme pořádně uchopit. S časem. Jsme přitahováni tou chladnou jistotou. Jsme popuzeni bezbranností, ze které se rodí bezradnost. A přesto toužíme. Jako vždycky, když oproti nám stojí něco, co je tak silné, že to nemusí svou sílu dokazovat. Cítím v pudu smrti i svobodu. Volnost dočasné volby. Budu to já, kdo bude rozhodovat o tom, jak bude vypadat mnou odžívaný čas a kdo tomu bude přítomen. Jak moc budu přítomen u toho všeho já sám.
Uvědomuji si taky, že mám nulovou zodpovědnost za většinu věcí, které jsou mi sdělovány, či do kterých jsem pavučinovou silou vtahován. Naslouchám čím dál tím míň cizím vyjádřením, která jsou jakoby mířena mým směrem. Většinou jde o osobní dogmata, mýty, domněnky, mohylky z kamenů, které nám někdo pohodil do cesty. Všechno je pak mixováno dle vnitřních trpasličích ambicí těch, kteří je ventilují.
Čím víc se vkládám do svých vnitřních van, tím víc slyším křapání trhajících se švů se vším, co je mým akváriem a tedy i podmínkou existence. V podvečer se pak stávám alexitymikem. Mnohonásobně cítím svoje emoce, ale nejsem schopen je někomu předestřít. Sdělit a popsat. Tak, aby byly chyceny mezi kolemletícími stovkami jiných, do široka rozevřených drápů hladovců, šelem, které krom pudu hladu mají i pud jakési nenaplněnosti. Hledají sousta, která budou pasovat akorát do jejich připraveného vlastního hltanu.
Spousta mých lidí vyklusává. Pokud se jízlivě zeptám, mají-li po čem, je zle.
Stejně se ptám na kapky. Mám totiž jakousi směšnou alegorii deště.
Tuším, že kapky, které na mě dopadnou, nejsou ty nejdůležitější. I když to tak vypadá.
Tuším, že je třeba vybírat místo, kde se nechám zkropit. Jako křepčící klaun, který tančí v lijáku a snaží se lapit jenom vodu, kterou chce být zmáčen. Důležitost lze přiřknout čemukoliv. Nebo-li lze tančit v dešti.
Hledám v mokřinách vodu, která by se v dlani zatřpytila jako vnitřek vzácné škeble.
Píšu si s Vlastou. Po roce byl na podiu. Hrál v Lucerně a já se nestihl vrátit do Prahy. Poslal mi kousek své nové knížky a já to čtu s uspokojením. Takovým, co mám, když něco trvá hodně dlouho (spočítal jsem to v našem případě na 23 let) a je to za různých podmínek pořád na stejně vysoké ceně.
Večer – po lahvi tramínu, hovořím s vlastními pocity. A mám k nim několik manažerských bodů:
-přijdeš sám?
-mám vůbec právo na to, abys přišel, celý?
-co jsem pro to udělal?
-jsem na tebe připraven?
Nemluvím teď o tekutých pocitech z přízemí. Nemluvím o lidech, se kterými se nedá povídat, protože jsou diskvalifikováni. Slovní zásobou 400 slov a 6 větnými ucpávkami do minuty jako „prostě“, „jako“, a „rozumíš“ atd.
Ikonu Sv. Václava jsem tady už někde rozebral (s příslušnou odezvou v dnes již mrtvé návštěvní knize). Začal mě zajímat Karel IV. Jsem v šoku, když začnu opravdu pátrat. A tak je to se vším, ukotveným ve starých šablonách, když nemáme čas a chuť hledat nové.
Tak jak o tom v Respektu psal Jiří Šulák… Karel IV. (i podle českého historika středověku Zdeňka Fialy) ve finanční tísni vydával městským radám, které mu pomohly půjčkou, dlužní listiny, v nichž byla půjčená částka„ zajištěna na židovském obyvatelstvu“ s tím, že „její umoření může být provedeno při nejbližším pogromu, kdy se město může zmocnit peněz a majetku vyloupených židů nebo převzít i domy po těch, kteří budou během pogromu ubiti..“ Tak třeba hromadné vraždění židů v Norimberku v prosinci 1349. Už 8 měsíců předem vydal Karel IV. listinu, která dopředu odpouštěla vrahům, a přiznal markrabímu Ludvíku Braniborskému právo na to, aby si při příštím pogromu v Norimberku vybral pro sebe tři nejlepší domy po zavražděných Židech. Zkrátka byl to parchant a fašista.
Těsně v závěsu za Hitlerem. Rozdíl byl jenom v kvantitě. Kvalita akcí byla stejná.
Politice jsem tady věnoval malý odstavec.
Ten další (rovněž malý) obstará malíř a performer z Ostravy, pro kterého mám slabost. Pan Surůvka prohlásil nedávno v českých médiích neotřele a v osvěžujícím duchu i dechu na adresu našich „představitelů“:
„Je to pochybná elita všehoschopných matkozmrdů neboli motherfuckers. Takových politických Jokerů odnikud, vládnoucích línému lumpenproletariátu… myslím, že figura jako Eulenspiegel, kašpar, šašek a další hrdinové pokleslé lidové zábavy jsou nutní všude tam, kde je blbost vydávána za normu…“
A teď knížky.
Napřed Walden (volal mi před nedávnem No Peťa z Luxoru, že to má v ruce). A taky Chůze. Obojí mám už doma. Napsal to Thoreau a jsou to bible všech, kteří nezapomněli na to, že krom klikatění se v GPS cestách tohoto zdánlivě uzamčeného světa, lze i utéct. Pak je tu Herbert Marcuse a jeho Jednorozměrný člověk. Staré pravdy o tom, že prosperita, růst a úspěch se staly náhražkou za rozvíjení sebe sama.
Nuria Amat (jsa lehce naveden J. Crhovou skrzevá náš „brainbook“) a její Ať na mě prší život. Woolfová střižená Millerem a Plathovou. Moc dobrý. McEwanova Betonová zahrada (k tomu není co říct). Stihl jsem i Mechanické piano a jeden starodávný Buńuleův film.
Stihl jsem i další věci.
Milovat se s vílou, a jíst chobotnice s Famfrlínou.
Domluvit a naplánovat výlet s Tadeášem na Sicílii, protože chce vidět Palermo a Corleone na vlastní očiska.
Spoustu věcí jsem ale nestihl.
Díky síti, kterou před sebou sice divoce mávám,
ale její oka jsou stále příliš veliká.