O VÝBĚRU A SHODĚ
Sedíme, rameno u ramene, s Brtníkem v hospodě. Slavíme jeho Kamilu, moje narozeniny, čísi další a především to, že jsme zase spolu. Pak jdeme ještě do klubu, kde se hraje. Kapela hraje dobře a kytarista je zralý jak tmavofialová broskev. Už ví, co a jak. Není na závodech, jen se kolíbá s kytarou na vlnách vrtošivé potvory, která se jmenuje Hudba. Muzikanti mě v pauze poznávají po ksichtu i po krevní skupině a vzpomínáme na někdejší časy. Hrávali jsme kdysi na jednom podiu, případně jsem je někde uváděl. Je to jedno. Protože se stejně cítíme na sto honů. Lenka chce tančit a já ji v tom rámusu těžko můžu vysvětlit, že dávno, pradávno, tančím jenom uvnitř. Bez těch prudkých pohybů tělních výstupků, při kterých nevidíte tomu pardálovi s Fenderem na jeho levou ruku. Klopýtám potom v noci najednou nažloutle vlídným Jabloncem, fotím mobilem kostel, co se mi zdá, že právě něco důležitého říká, a pak už usínám ve své kanceláři, pár metrů od lednic. Špatně spím. Svádím to na víno, ale klokotání zvědavých duší na cestě kolem je, jako vždycky, příliš hlasité. Přestože možná neexistující.
Ráno jedu za mámou. Jak nazvat ten malý poznávací záblesk ve smějících se očích ? Sounáležitost, mě napadne, a hned se okřiknu za nasládlé literární klišé. Jak vlastně nazvat pohled ženy, která si vás změří, vždycky stejně, jako tehdy, když vás z ní vytáhli ? A jedno, že jste zarostlý a o dvě hlavy větší. Její ústa jsou jediná, která dokážou vypustit otázku „ Jak se máš ? “, opravdu zvědavě, podstatně a biologicky oprávněně.
Další den se probouzím příliš brzy. Už jsem v Praze a chvilku mi trvá, než rozeznám chvíli těsně před úsvitem, která se tak podobá předvečernímu soumraku. Energie je jiná. Všechno kolem je najednou husté, že se do toho srpek života dostává jen velmi těžko. Výsledkem je, že je řídký. Ve snaze s tím něco dělat pouštím počítač a nevěřícně civím na mrtvou obrazovku s nápisem, že systém není k nalezení. Vůbec neovládám vztek a buším prsty do klávesnice. Pak i pěstí. Resuscitace. Ukončena po 20 minutách jako neúspěšná. Mám pocit, že mi někdo něco podstatného ukradl, nebo zabil.
O pár dní později stojím v jakési computerové firmě a hladově hltám slova kluka se střapatými vlasy. Dával do kupy ten stroj. Nakonec mu rezignovaně dávám na ucho Matyáše a s podivným uspokojením poslouchám, jak se spolu baví. V čínštině. „ Tak pane “, říká pak už mně , ten mladíček ( bystrost schovaná za ospalý pohled a polozalepená víčka) , jakoby mluvil s Pygmejem, “ někdo tam zkoušel nainstalovat program, kterej je v pořádku, do systému, kterej je taky v pořádku, jenže si spolu nějak nerozuměly, tak to celý spadlo…“. Odcházím v podpaží s počítačem a v hlavě se mi rojí myšlenky. Vlastně námět.
A vzpomínám na školku, kdy před nás dala paní učitelka dřevěnou desku s vykrojenými tvary. Čtverce, kolečka a trojúhelníky. Pak před nás postavila pytel z plastu, ve kterém byly odpovídající kostky. Jemná motorika, logika a rychlost. Pak se najednou ve vzduchu objevila čísi drobná ruka a v ní byla dřevěná, drobná hvězdice, a pak další a další ruce mihotaly třídou. Omyl učitelky. Jeden jediný z nás se tehdy nedožadoval vyhození, či odebrání hvězdice, ale výměny desky. Bohužel jsem zapomněl jeho jméno. Důležitý člověk. Jak snadné je vyhodit tvar, který se nehodí do systému. Jak snadné je zakřičet „ vemte si tu hvězdu, není tu pro ni díra ! „ . Oč těžší je ji udržet v ruce a poprosit o výměnu toho děravého prkna. Přemýšlím nad tím, jak přijímáme do svých životů věci. Lidi a jevy. Tak, aby byly ve shodě. S naší deskou. Hvězdice končí téměř vždy v koši. Deska zůstává na stole. Naše staré, dobré, ohmatané Windows.
Jedu do města pro film. Uvidím ho večer a teprve pak zjistím, jak moc je povedený. Buňuel byl genius. Skupina lidí po večírku neumí odejít. Tráví tam dál hodiny a dny, smrdí, žízní a odhalují se a obnažují se. Skoro chcípají. Apokalyptický příběh o těch, kteří neumí vyjít ven. A neví proč. Spleť obrazů a automatických akcí, které se pohybují a vytvářejí zdání živosti. Takhle pojatá smrt mě fascinuje. Tančící, hlučná, pijící , přežírající se a souložící smrt. Která sebejistě skupuje prostor. Osoby a obsazení po něm pak kloužou jako po ledě, pod kterým není voda, ani nic jiného. Anděl zkázy, zapamatuju si dobře jméno a místo filmu v dlouhé řadě na polici.
Ale to teď na Smíchově ještě nevím. Kolem mě je hluk, nesrozumitelný a zrnitý. Je asi dílem naší všeobecné nervozity a křehkosti nesvébytnosti, že se snažíme všechno překřičet a tím pádem zapomenout. Myslím na to, jak moc je to pravda. Nebo jak moc se chci zvukotěsnit. Večer potom ještě uvidím Kurosawu. Srpnovou rapsodii. Směju se do polštáře nad hereckými výkony těch japonských dětí a připomínám si některé staré Zemanovy filmy. Richard Gere je mezi nimi, se svým lehce hozeným standardem, jako bůh. Pak ale uvidím scénu, která se mi zařeže do paměti navždy. Stařena jde po desetiletích zpátky k Nagasaki, tluče do ní vítr a déšťˇ a ona, navzdory lidské vášni ničit, pokračuje s deštníkem obráceným a svlečeným naruby, vichřici natruc. Kurosawa nafilmoval vzpouru proti Naruby ! Kvůli téhle sekvenci ten film stojí za to, aby vznikl, říkám si.
Na netu se v noci dočtu, že umřel John Updike. Čas pádí najednou dozadu jak březnový vzduch kolem uší a já si vybavím, jak jsem v osmnácti četl, ani nedýchajíc, jeho Králíku utíkej.
„ Králík otevře oči, hledá ji a vidí její tvář jako měkkou masku, klidně k němu shlížející, příchylnou, a zase oči zavře, aby se jí ještě sytily, jeho ruka nazdařbůh cestující po celé její šíři nahmátne na dosah paže puklý lusk, otevřený fald, beztvarý a prostý… “. Ten puklý lusk mi tehdy nedal spát, Johne Updikeu ! Dnes bych Vám řekl, že rozumím a že už vím, jaké to je, poznat něčí vůni pohmatu. Jaké to je ležet s někým v souměrné dvojkřivce, v dotyku těl, který vypadá z výšky jako zdvojený mořský koník. Soubor, který člověku přeinstaluje jeho Windows. Hvězdice.
Jedu do práce a automaticky pustím radio. Jen na chvíli, protože těsně před jeho vypnutím si uvědomím, že žiju v zemi, kterou její vlastní obyvatelé prodávají bolševikovi. Za třicet korun. Ochutnávám Stinga po zbytek cesty. A už tím pádem neslyším, jak deprivanti v éteru oplzle značkují svou močí veřejný prostor. Špičatými slovy a obrazy, které nahrazují podstatně pomalejší proces promýšlení věcí. Je tu obraz, tak proč se ptát, jak je namalovaný, kým a proč ? Když je tak dobře vidět. Trojúhelník, přesně zapadající do trojramenné díry v připravené desce. Nejprve paní učitelkou a pak už námi.
Přemýšlím, bůhví proč, nad takzvanou láskou. Nad tou chemickou továrnou, která vyrobí s přehledem lepidlo. Vteřinové, nebo několikaměsíční. Které udrží při sobě mramorovou desku a třebas pytel borůvek. Po čase lepidlo povolí, vše odpadne a mramor vyčítá borůvkám, že jsou kulaté a modré a ony jemu, že je studený a rovný. Daleko víc jde v životě asi o letitá ozubená kola, která do sebe zapadají.Zub čekající na svoji odpovídající pauzu naproti. Zapadnou a smysl celé věci je najednou v bezpečí. Takhle mudruju až na konec cesty, abych to, před vystoupením z auta , stejně všechno zpochybnil.
Čas se roztrhl na kusy. Na pitevně a všude kolem je nezvyklé ticho. Takové, že kdybyste ho slyšeli, poprosíte, aby ho ztlumili. Na tom nejmenším útržku času se choulí tělo malé holčičky. Je na tom velkém nerezovém stole a mně se svět najednou zmenší. Do těch pár kil tělesnosti, která je tak nehybná, že cítím krev ve svých spáncích, jak se jen tak šourá. Prostor je plachý. Mrtvé dítě je vykřičník, před který nedá ani Updike žádnou kloudnou větu. Systém vezme ten soubor a nechává ho pár dní na ploše.
Večer v posteli čtu Antikrista od Fr.Nietzsche. Hodně ovlivněn ránem na pitevně autorovi rozumím nějak víc. A souhlasím. Taky nepotřebuju, pokud s Ním chci pobýt, žádnou zprostředkovatelskou firmu. Která je navíc pokrytecká a zdobně a cudně tající, že jí jde především o sebe sama. Bůh Vás nepotřebuje, samozvanci ! Na mysli mi najednou vytane Kaplický a jeho nerovné linie. Rovná linie je bezpečná říkají celé generace architektů. Nakreslit barák ve tvaru sleziny je jako hodit hvězdici do pytle pitomoučkým dětem, Johane. Přesto díky za pokus o přeinstalaci Windows. Jednou Vám stejně spadnou k Vašim mrtvým nohám.
Nerozumím si se světem kolem sebe. Dostal jsem se do prostředí, kde, daleko víc než kdy jindy, cítím snahu po vtlačení otisku. Jakéhokoliv a kdekoliv. Genetická nutnost. Protlačit sebe, svoje ego, semeno, věty, Windows. Jakoby věci nebyly nejvíc zobrazovány tehdy, když nejsou přítomny… Dívám se na sídliště kolem sebe a vidím ty světelné buňky v jejich strašné jednotlivosti , zářící a třpytivými lustry vše kolem umlčující. Kobky " bohů ", za které by nás asi měl kromaňonec, mající k životu jen zatuchlou jeskyni a skomírající oheň.
Najednou souhlasím s M.W., který kdesi kdysi napsal, že výsadou stárnutí je nepotřeba soutěžit. Už taky nesoutěžím. Vbíhám do té rovinky a vím jaké je pořadí. Už ho nehlídám a už nechci nikoho předběhnout. Užívám si ty metry a spíš sleduju svůj dech a pohyby a zkoumám , jak že to vlastně utíkám. Králíku, utíkej. Na svém místě, na svém pořadí. Štěstí spočívá v soběstačnosti, napsal Aristoteles. Co na tom, že jsem sám. Samota, když se na ni zadíváte pozorně, je živel. Se stovkami vln.
Usínám v půlce noci.A najednou vím, že spánek je kousek smrti, kterou si předem půjčujeme.Abychom život, vyčerpaný dnem, obnovili a uložili. Ráno otráveně zjistím, že tahle věta se mi nezdála, ale těsně před zhasnutím mi ji poslal na dálku Schopenhauer. Jako hvězdici. K přeinstalaci.
Když pustíme do svého systému něco, co s ním není ve shodě,
hrozí jeho zhroucení.
Pád.
A co když i tvar toho strmého letu
posuzujeme podle toho, zda je v shodě
s tím, jak jsme doposud hodnotili
všechny možné směry ?