O SMOGU,TICHU A O HŘIŠTÍCH
„ Všude je moc smogu, tak dekontaminuj ! “, slyším do sluchátka hlas svého „ psychouše “ a chápu, že hovor končí, protože tohle je jeho stabilní a domluvená konečná mantra. Jako vždycky se přitom trochu uchechtnul, což dělá často, jako každý, kdo má tenhle tik ve výbavě proti vlastnímu vnitřnímu strachu. Před tím mi dal ale odkaz na jeden text a telefon na jednu kolegyni. Nejprve volám jí. Chce napsat článek o stoupající agresivitě a sebedestruktivitě mladistvých a ráda by mě měla jako spoluautora. Domlouváme se na schůzce. A pak čtu, tedy louskám v angličtině, publikaci jakéhosi rakouského psychologa o „ smogu “. Začíná obecně známou citací z mnoha encyklopedií. Smog je podle všeho - znečištění atmosféry, které je způsobené lidskou činností. Jedná se o jev, během kterého je atmosféra obohacena o složky, které v ní normálně nejsou a které jsou škodlivé pro zdraví. Ale autor dál už nemluví ani tak o oxidu siřičitém, či o uhlíku, ale spíš o elektromagnetickém vlnění, o mobilech, o zvucích, o písmenech a obrazech, o hlučném a nabubřelém prázdnu, o komunikaci bez skutečných informací, o těch tunách neužitečných věcí, které mají smysl jenom v tom, že existují, zaplňují a přeplňují prostor a kdesi za nimi, jako zmáčený a všemi opuštěný vrabčák, krčící se v kalužině, kterou všichni obejdou, nenápadně cvrliká skutečné ticho a čistý vzduch. Za našimi automatickými „ čtečkami “
Mému příteli píská v uchu. V hlavě. Vím to pár týdnů a z dálky sleduju, jak ho to postupně ničí. Návštěva u doktora začíná obvykle jeho výzvou : „ tak mi to ukažte.. “ . Nemůže mi to ukázat, ani předvést. Zatímco jeho nemocní „ kolegové v tísni “ z jiných oblastí a kapitol učených knih mohou v plné parádě předvést své růžovofialové lupenkové fleky, zvětšené uzliny, nádor, nebo oteklou nohu, on tu možnost nemá. Je s tím vnitřním pazvukem sám. Jedna z nemocí, která tím, že nemůže být předvedena, působí časem směšně. Dává mi v sauně link na pořad o Michaelu Pavlíčkovi. V noci se na to podívám a nejvíc mě zaujme Jáchym Topol, který to má taky. “ Je to s vámi pořád, jak pes, od rána do večera, a je to k zešílení.. vypadáte nakonec před lidmi jako blázen a pak o tom raději přestanete mluvit.. “, nebo „ je kolem nás moc zvuků , dřív lidi slyšeli možná plácnutí vesla o vodu, nebo šustot kamene, jak se udrolil ze skály, teď je kolem nich tolik hluku, že to ucho občas prostě nevydrží… a jste s tím nakonec úplně sami.“ Protože je to můj přítel a protože přátelství se neprojevuje jenom chlapským plácáním po rameni v hospodě, ponořím se do tinnitu. Čtu o něm, hledám, studuju a nakonec pochopím, že medicína je na něco kratší, než krátká. Choroba občas vyrobí samotu, která hraje v mozku extraligu na nejvyšší možné úrovni, bez účasti jakýchkoliv diváků. Píšu mu o tom a on se chytá mé esemesky jako provazu, který už nepustí. Aspoň něco.
Pak dostávám zprávu z nějaké jiné, dávno zapomenuté lidské kotliny o tom, že jsem vlastně cynik. Neodpovídám, jen si zapíšu do bloku , že „ Cynismus je schopnost přesného pozorování a nazývají ho tak ti, kterým schází ( G.B.Shaw)“, taky že „Cynismus je nepříjemný způsob sdělování pravdy ( A.Lillian Hellman)“.
Dny se pak kutálejí do různých stran, jak granule od Čendovy tlamy a moc nepíšu. Spíš se dívám. Alejandro Jodorowsky, Irina Palm s Mariane Faithhfull ( hodně ryzí pramen ). A Švankmajer na ČT2. Nové věci, to nové, které nese vždycky tajemství, život a nechlad. Posunout realitu, tak, aby na ni bylo lépe vidět… pak pár filmů, které jsou jen kvalitním smogem a nakonec „ Tajemství slov“. Ten film vytryskl proti mně, jako kdysi pramínek krve ze rtu mámy, když se sklonila k mému psovi, a on do ní přátelsky a prudce strčil svojí těžkou hlavou. Díval jsem se na tu krev, pak na ten oteklý kus obličeje nejdůležitější ženy mého života. Nešla potom kvůli tomu na koncert, na kterém jsem hrál, a na který se těšila. Seděla doma s ledem na puse. Syrová chvilka, která si prorazila cestu smogem všudypřítomných polovičatých věcí, aby zazářila svojí jednoduchou pravdou a čistou lítostí.
V tom filmu o tajemství slov a vlastně o dvou „ trosečnících“ je jedna z nejerotičtějších scén, které jsem kdy viděl. V jednu chvíli položí Hanna Josefovi jeho dlaň na svůj hrudník, plný jizev. Výpověď o kosovských zvěrstvech, kterou nikdy nenatočí sebelepší tým CNN. Ten film pak zasouvám do regálu hned vedle Ztraceno v překladu. V těch filmech jsou dotyky, které hrají neuvěřitelnou přesilovku proti všem těm nahým zadkům, klepoucím se kolenům a ocucávaným bradavkám, na milionech kilometrů jiných filmových pásů. Tajemství slov a něco v něm mnou prokvétá, popínavá rostlina naděje, že není všechno zdí, na kterou tvrdě namontuju klimatizaci, ale možná i jenom oprýskanou stěnou, po které mohou věci volně růst a nakonec zateplit žití těch uvnitř…
Občas se netočí smog, říkám si a usínám a nemůžu moc polykat. Druhý večer se opíjím se svým starším synem a pak se motáme po ulici, posunujíce své navždy spojené životy dál.
Vítá mě paní doktorka. Oddělení psychiatrie je odumřelé, dobře zamedikované a tiché. V malé kanceláři si povídáme o chystané publikaci a pozorujeme se. Je malá, útlá a má vlasy jako sesekanou nažloutlou slámu v různých odstínech ročních období. Zevně očí se jí odehrává malé kouzlo objevování se a mizení vějířků drobných vrásek, ve kterých jsou všechny udělené rady a odevzdané náplasti na pošramocené duše, které za ní přišly pro pomoc. Krátce střižené nehty bez ozdob, které jakoby říkaly, že je víc doktorka, než žena. Paradoxně mě to zaujme víc, než ty „ francouzské “, které mi tuhle efektně jezdily po zádech.
Její oči neustále sledují ty mé, těkavé, přesně a skoro digitálně, jako ve sci fi filmu. Bzzzzz, dělá její vnitřní počítač, když sleduje identifikačně a neomylně svůj cíl. Nevím proč, ale vyprávím jí svůj příběh, spíše příběhy. Pozorně naslouchá, fixuje mě
Dokončil jsem své trapné povídání a spustí ona. Zvolna. Mluví o „ teorii hřiště “. Má za sebou spoustu publikací a stáží, na kterých řešila, řekněme, vnitrodruhovou komunikaci. Ukazuje jemnou, skoro dětskou rukou, na haldu knížek kolem svého stolu. „ Všechno to jsou pozvánky na hřiště…hrajete tenis ? “. Odpovídám, že občas a dál poslouchám. O tom, že ke mně letí míče, které občas vrátím, občas rozšlapu, občas se do nich napřáhnu tak, že ten druhý jen tak tak uhne, že se hádám o auty a vymlouvám se na oslnění sluncem, když se nepovede pořádná smeč.
To všechno děláte, protože jste přijal pozvání ke hře na cizím hřišti. Nic jiného komunikace totiž není, kolego. Můžete si tam přátelsky a rekreačně zapinkat, bez počítání bodů, nebo do krve bojovat o každý set. Jediný legitimní důvod vaší účasti na hře je ten, že tam chcete být. Jiný není, říká rezolutně, a já si všimnu, že pod bílým bavlněným trikem je rovné, pevné břicho. „ Pokud na to hřiště nevstoupíte, hra se vás netýká. Ten člověk je tam sám a časem působí minimálně pošetile. Mám tady spousty lidí, kteří, když říkáte, že znáte tenis, dávno uklidili svoji půlku hřiště, oběhali antuku s kartáčem, pokropili, svěsili síť a šli. A přesto se tam vracejí, přijali totiž pozvání na další zápas, nebo aspoň na exhibici, a chytají míče a stěžují si na rotaci a falše, na rozhodčí, na slunce v očích a na kybice kolem, kteří mudrují o tom, jak by se to bývalo dalo odehrát a vrátit. Ti kecalové jsou často emoce. Ty potvůrky jsou psychickým parafenoménem, který má zásadní význam pro regulaci chování, protože jsou podstatou jeho motivace. Stanou se pohnutkou. Nakonec určí vzorec apetencí a averzí, tedy toho, co nás přitahuje a odpuzuje, toho co bude naučeno, a co nikoliv. Mají nejpodstatnější vliv na duševní život člověka“. Pak vstane a položí přede mě mlčky knížku Milana Nakonečného. Beze slov tak stvrzuje, že jí ji vrátím. Že se vrátím.
Pak mě bere na skupinu. Jdu pomalu za ní, po tiché a nevonící nemocniční chodbě a dívám se jí na nohy a na zadek. Je pevně malá, stabilní a souměrná. Otočí se na mě. Bzzzzz, udělají její světle hnědé zornice přímo do těch mých a říká: “ jsem rozvedená a mám sedmiletou holku, protože na to myslíte a časem byste se určitě zeptal, ale já teď potřebuju, abyste se soustředil.. “.
Sedí tam v kruhu 7 lidí. Paní Stella se trápí s depresemi a mluví o snaše, která jí už jedenáct let vyčítá něco, co je dávno zahlazeno, co je vyřešeno, a co už je jen smogem nevylítaných emocí její bývalé příbuzné. A slyším znovu o teorii hřiště. „ Vy, paní Stelo, chodíte na to hřiště a i když už je po setmění, řešíte míče, které tam kdysi létaly, možná třeba i budou létat, nechoďte tam, protože už nemáte důvod hrát… “ Najednou je silná, rázná, jistá a po očku sleduje, jestli to všechno vnímám. A já vnímám tu absenci jakéhokoliv smogu, jediného zbytečného slova a přímo hmatatelně cítím tu pomocnou ruku, která vzduchem letí až k paní Stelle. Vnímám i to, že doktorka má jemnou bradu a vykroužené rty. Plné krve a kulatých, životadárných buněk. Kárám se . Když se loučím, spontánně ji pohladím po předloktí. „ Tak si napíšeme a mějte se, bylo to příjemné.. “, říká. „ Pro mě to setkání taky, paní kolegyně “, říkám snaživě, věcně a podoktorsku. „ Já myslela to pohlazení…píšete tak, že to musím číst. “, zavírá dveře oddělení, a utíká si vyrobit další paprsek do vějířku u očí. Dívám se přes sklo na její záda v bílém plášti a na druhé straně si představuju to pevné břicho pod bílým neerárním trikem.
Další dny jsou jako barevné krystaly v kaleidoskopu, který jsem kdysi dostal od mámy a koukal do něj proti lampičce nad postelí. Mění se a seskupují do různých obrazců. Čtu, že Kunderovi je na apríla 80. Elitní mozek, kterému můžeme jenom salutovat. Vychází mu nová knížka esejů a já ji objednávám a hledám holku, co umí francouzsky a chci po ní nikoliv její jazyk, ale překlad. Třeba obojí, mumlá potutelně Chadet a směje se mi. Kdosi, někde řekl, že opravdu dobrý tón, dobře trefená struna, s následným kost probíjejícím brněním, ze světa jen tak nezmizí. Na rozdíl od všudypřítomné, hladké na omak, hezky barevné na sítnici a příjemné na emoce, ale přece jen prašiviny. V těch dnech cítím epidemii jakési nasládlé somnolence, která ovládla svět, ale zdálky stále slyším tiše bít to zpomalující se, dunivé srdce King Konga, který někde leží po svém posledním pádu.
Hrabu se ve svých hodně starých deskách. Nacházím básničky, které jsem kdysi psal v podkroví v Litomyšli. Směju se. Pak mi padne do oka jedna, z roku 1979. Zvláštní použití substantiva a slovesa ve druhém verši. Čtu to nakonec i se zájmem. A s otázkou, jestli už jsem v šestnácti nechtěl podvědomě utéct z vlastního hřiště.
Bývalá žena, která na sobě dlouho pracovala tak, že z původně právem ublížené a poškozené housenky, se po létech vylíhl temně duhový noční motýl skutečného přítele, mi říká, že lékařka její známé mě čte a tajně miluje. Do telefonu zanotuju úryvek písničky „..pro těch pár trefených slok..“.“ To je Redl, no to je taky případ “, říká se smíchem a pak že má pro mě knížku. Za pár dní mi ji půjčí. Okamžiky, aneb Arnošt Lustig vzpomíná na Otu Pavla. Nádherná věc. O skutečné lásce. O lásce dvou chlapů a myslete si v tuto chvíli, co chcete. „ Jestliže se pořád mluví o rychlosti světla, tážu se, jakou rychlost má tma…“, píše tam Ota Pavel svému příteli. A je řeč i o Aškenazym – „ Jsou věci od kterých se nemůžeš osvobodit, můžeš jim ale porozumět…“ . Nesmogový život píšících a trápením trvale sprchovaných chlapů. Po dočtení nastala ta kýžená chvíle. Nastala chvíle, která se nevyhodí… demolice starších věcí, proto, aby z nich vznikla nová budova se studenými kouty, kam se dá konečně v tichu ulehnout.
Málokomu dojde, že když zabíjí čas, vrací se mu to vzápětí tím, že to samé čas udělá s ním…
Na pitevním stole mám holčičku, pro kterou to všechno skončilo. Všechna budoucí hřiště, všechny budoucí míče a sety prostě nebudou. Nikdo se jí nebude dívat za 30 let na pevné, rovné břicho pod bílým trikem. Kladu si, se skalpelem v ruce otázku, co vlastně stihla.
A pak taky, co jsme stihli my.
Možná by z téhle matematiky nevyšla zas až tak špatně.
Celé další odpoledne trávím doma u Pavla Dobeše. Jeho očí je tu víc. Kolem běhají jeho malí kluci, kteří je mají taky. Pijeme kafe, házíme do luftu hlášky z minula a očima si říkáme, že pořád dobrý. Pak si povídáme o koncertu v Lucerně a mimoděk začneme psát poznámky, jak by to tam mohlo být. Vzniká scénář, aniž by kdokoliv definoval tu chvíli. Jako za starých časů. Nesmogový muž. Ochrana proti hluku zvenčí i zevnitř. Maják. Muž, se kterým si posíláme slova a ona se v letu nemění, nezdobí a nemění smysl ani význam. Koho takového ještě mám ?
Večer po návratu čtu Formánka. Ptá se tam ten mladý Marese po smyslu života. Odpovědí je mu otázka. Buď je to útěk před strachem , nebo běh za láskou. Chvíli přemýšlím, zda to není totéž. Není. Jedno druhé vytěsňuje. Smysl života je možná si tu otázku vůbec nepoložit.
Bojím se smogu.
Bojím se toho, že občas nechci vkročit ani na vlastní, soukromé hřiště.
A bojím se toho, že to asi dokážu jen
díky těm mnoha součástem sebe sama,
které jsou už taky smogem.