HLAVOLAMY Z PÍSMEN A CHYBY V PŘEKLADECH
Kdysi jsme spolu dělali v rádiu. Před malou chvílí jsme se srazili, skoro čely, v uličce mezi horami knížek v Luxoru, a teď už si vyměňujeme věty na jedné zahrádce kousek pod Václavem. Dlouho jsme se neviděli a tak chvilku hrajeme na tu starou přetahovanou. Tanečky samců, nebo divochů, co si o sebe třou nosy, ale přitom pečlivě vnímají počet nových per v čelence toho naproti. Napadne mě přitom, že jedním ze základních principů samčí komunikace je snaha získat převahu ( ale vždyť já vím, že pohlaví v tomhle ringu nehraje až zas tak velkou roli). Už je ale po lehce teatrální přestřelce načechranými papírovými koulemi a já poslouchám. Tuším, co mě čeká. Znám je oba, jeho i ji. Proč jen se tak často v očích překvapených a zaskočených divílků, co právě dostali první pořádnější štulec od života, přímo na ledvinu, mění právě osamělí běžci ve vrbu ? Nevím. Ale jsem jí a slyším. Přitom se dívám na jeho zhnědlé poslední články prstů, jak se chvějí, a úplně cítím ten cigaretový popel přes stůl a dokonce ho vidím v celém jeho obličeji. Není popelavý, to napsat nechci, jako žádnou literární šmíru, je prostě poloprázdný, nebo neúplný. Řídký.
„ Nerozumíme si. Já se strašně snažil, fakt, ale nejde to. Ona má volný čas, svobodu, odpovědnost, úctu a respekt úplně někde jinde.. nevím co s tím “, sype se s rachotem lítostný štěrk z jeho úst, co trnou a jsou jak zašedlé a ztvrdlé lusky, visící marně do prostoru. Vzdychnu si dovnitř, jako vždycky. Tam, v samotném nitru, v hloubce mě, se udělá v připravené sklenici na zkažené věci z mého povzdechu pára, z ní jsou pak kapky a ty někam odtečou. Jedno kam.
„ Slyšel jsi někdy slovo cool ? “, ptám se, a volím neutrální, bezrychlostní tón. Neochotně přehazuje výhybku a vyčítavě signalizuje rukama ( rozpačitě navěšenýma na stažených ramenech) , že hážu téma někam, kde to tolik nebolí a tudíž tam, kam teď nechce jít. Protože mi chce předvádět, se vší parádou, svůj soukromý skřipec.
„ No, to je jako že je to v pohodě, ne ? “, otráveně vytahuje cigarety a marně škrtá zapalovačem, který jakoby naznačoval, že hranice sebemrskačského utrpení zatím ne a ne chytit.
„ Cool má ve výkladovém slovníku 39 významů. Od –úžasný- až po –nezajímavý-. A to je asi ten problém. Nemáte výkladové slovníky pro svoje češtiny, bratře“, brebentím rozpustile a vědoucně, tedy zbytečně pyšně, a už vím, že mám téma.
„ Co to meleš? Jasně jsme se dohodli a ono to nefunguje !“, syčí a vypadá to, že překřikuje sama sebe.
„ Čeština je nádherná, ale taky zrádná “, pokračuju, “ nikdy nevíš, jak to či ono slovo dopadne v tom druhém. Nevíš, jak s ní mluvili o svobodě a odpovědnosti rodiče, chlapi, kteří tě předběhli, komu se chce vlastně podobat, nevíš, jak vypadal její první velký průser, ani nevíš, jak vnímá slovo průser, nevíš, jestli se touží schoulit do významů, které jsou spíš úžasné, nebo spíš trochu nezajímavé, jestli prahne po poznání věcí, jestli chce tedy bolavě zrát, nebo se chce vracet do dětského a děložního bezčasí, jako spousta jiných, co mají na praporu života slovo Slast. Navíc tohle slůvko je taky velký problém“, sám sebe překvapím tím kulometem, který ze mě teď vyndal docela slušnou dávku. Bude to tím, že čtu J. Sterna a taky tím, že teď už vlastně poslouchám víc sám sebe, než toho kluka, co právě tahá míče z vlastní brány.
„ My ale máme dítě “, kníká a hledí, jestli tu patetickou strunu nechám dlouze doznít, třeba nějakým pomalým gestem typu položení své tlapy na tu jeho. Mimo jiné si všímám toho, že límec jeho košile je jako bys tam vysypal rozdrcenou tuhu a ještě to omastil.
„ Tihle drobečkové, tedy dětičky, prostě někdy bohužel padají ze stolu, na kterém vy složitě skládáte ty svoje hlavolamy z písmen. Prostě malér. “, šeptám a chci už pryč.
Chyba v překladech, chyba v práci se slovy, které se za letu mezi ústy jednoho a uchem druhého promění v mžiku jako seno v drahokam, nebo i naopak. Platím za oba . Odnáším si téma a Kunderu. On špinavý límec i život, a jakýsi traktát pána jménem Osho. Jedu domů psát. On jede do těch uliček, které jsou svým způsobem stejné. V Luxoru, v Tescu, nebo u nich doma, mezi nábytkem z Ikey.
Sedím v tramvaji, ty dvě přivřené oči jsou moje: „ zajímáš mě, mám tě ráda, záleží mi na tobě, nikdy bych ti neublížil, je mi smutno, chybíš mi, cítím úzkost, mám radost, jsem šťastný, máme problém, je to láska……“, pak oči otevřu a zkoumám naslepo významové slovníky a osobní překlady těchto slov a pidivět, které má asi v hlavě připraveno těch dvanáct lidí, co se mnou jedou nahoru, na kopec.
Stojím najednou po předlouhé pauze s mikrofonem v ruce na velikánském podiu na náměstí v Litomyšli. Přede mnou jsou řady stolů, kolem nich klubka a houfy lidí. Přinesli si dobroty z domu a posousedsku sedí. U piva. Svítí slunce, hraje kapela za kapelou, a pak se něco najednou stane. Muzikanti neodjíždějí, ale sejdou dolů pod ty veliké stany, a už jsou u těch stolů a hrají dál, nasucho, bez elektriky, ale rameno na rameni s těmi, kteří na ně před chvílí hleděli vzhůru, přes stojany mikrofonů. I mezi lavicemi, tam a támhle taky. Rumuni s nejrychlejší balkánskou dechovkou na světě, už špacírují v improvizovaném průvodu kolem náměstí a za nimi se táhnou desítky lidí. Další dospělci si vynášejí židle z okolních domů, a nad tím vším se najednou vznáší velký bílý a klidný mrak té nejpozitivnější energie. Dvojčata mě hledají, já je taky. Až se ztrojíme a znásobíme radostí. Možná je tohle cesta, jak si má město sednout k sobě. Nikdy jsem to nezažil. V noci jdeme ještě na ohňostroj do klášterních zahrad, jako stovky dalších. Vytáhnu mobil, mačkám spoušť a pak už to šněrujeme s Járou domů. Ještě několik dní potom si voláme a přesvědčujeme se, že se nám to všechno jenom nezdálo. Kolik takovýchhle chvil ještě prožiju, říkám si, a jsem trochu namíchaně doufající i skeptický.
V práci jsem se o pár nocí dál pozorně díval na fotky, které přinesla policie. Mozek jede jako mašina po generálce. Dva kluci, něco přes dvacet, bratři, leží mrtví na cestičce v parku, dva metry od sebe. Tenhle případ mě a nás všechny, kteří na tom děláme, zaměstná na hodně dlouhou dobu. Vznikají různé verze a já cítím, že právě tohle je na mé profesi to nejbarevnější. Zvláštní případ.
Mám najednou volný den a od rána jakousi sebesvlékací náladu. Provlékám se sám sebou jako když chytnete špičku ponožky, co je naruby, pěkně zevnitř a táhnete k sobě. Hrabu se v té navážce u svých vlastních zdí a dlouhou tyčí různobarevných otázek s háčkem na konci, jako bezdomovec v kontejneru, vybírám kousky, které by se daly hodit do baťohu a odnést o kus dál. Najdu tam i útržky ze svých starých, malých rozsudků, jako připomínku dávno rozdrcených a překonaných tíží. Dochází mi, že o ty sežmoulané kousíčky musím pečovat a chránit je, jako vzácné talismany, které budou na mém krku drobnou připomínkou opuštěného. Nevzdám se jich, protože jsou mementem. Bez sentimentu. Náčelnické kódy a navigace do budoucích cest. Myslím i na to, jak často rádi hledáme cíl a v něm pak ještě radši spatřujeme smysl. Že taky ale na konci běhu třeba zjistíme, že to bylo celé naopak. Že smysl se stane jednoho dne nečekaným cílem. Vzácná návštěva, kterou nikdo nepozval. Kdysi v Tibetu se lámové ohlíželi za sebe a teprve když tam neviděli svoje šlépěje, pochopili, že jsou mrtví. Tak proto možná dupu vší silou do písku a hlídám, jestli je tam vzadu za mnou dost otisků mých sandálů. Mnohé z nich jsou jenom omluvenky, mnohé nikoliv. A i když tam, na pár metrech žádný není, může to být inspirace, protože inspirací je občas i to, co se nestane.
Času se utíká kolem nás daleko lépe, když jsme nepozorní.
Pak si zase vzpomenu na hlavolamy slov a překlady z češtiny do češtiny. Je to jako s muzikou. Myslíme, cítíme a vlastně i žijeme v akordech, protože když se nehraje, a je ticho, popadne nás strach ze smrti, pokud jí to ticho už dávno není. A tak skládáme akordy a když nám chybí tón, vybíráme z okolí, ze stovek těch černých kuliček na notových linkách, ten správný. Aby to bylo dur a aby nám to znělo. Kdybychom je tam nedali, nebude to kilo drnčet, a kdybychom tam vrazili jinou, třeba půlovou, bude to znít hloupě. Ale co když se z těch neúplných a pošramocených akordů najednou sestaví hudba, která nás změní. Co když začneme myslet v jiných příbězích ( protože v příbězích opravdu myslíme. To už věděl G.Bateson ). Co když vznikne nějaké nové, neznámé teplo a vyfoukne samo sebe ven jinak, jako když entomolog najde někde v Andách nikdy neviděného brouka. Nebojujeme náhodou za výsledky, které už jsou dávno seřazeny někde vzadu a připraveny ke slavnostnímu nástupu ? Jsme leniví hledat vývoj a hermeneutiku ? Necháme tikat slova tak, jak bylo velkým dirigentem, jehož jméno je asi Stereotyp, u klasických a stokrát přehraných skladeb, určeno? Máme krizi představivosti ? Tuším, že to je ve skutečnosti ta největší krize současného světa.
Nová forma otroctví tkví v zamlčování jiných typů prostorů ( Jan Stern).
Jsou ale místa, kde netřeba překladu. Stojím před podiem, deset metrů od chlapů z kapely Eagles. Fotony, elektrony, pozitrony a asi i docela neznámé částice mi radioaktivně obsazují tělo a rozsvěcují lampiony v lebce plné tmy. Naplno propuká uzdravování z ozáření. J.Walsh vyšívá to nejkrásnější kytarové sólo rockové historie v Hotelu California a mně se hrne do očí voda, co jsem ji držel pod pokličkou slzných váčků snad celé roky. Slávek Janoušek, který stojí po mém boku, do mě drcne: „ Tak a teď to uslyšíme celý..“. Vím o čem mluví. Oba najezdíme autem tisíce kilometrů a občas nám to nějaký hudební rozhlasový dramaturg pustí do kabiny. Aby tu nádheru, s orgastickou a překypující silou, najednou v půlce utnul a vrazil tam reklamu. To je na facku. Nebo na to, abych ho jednou stáhnul z jeho Mařenky těsně před tím, než se udělá, s tím, že v Lidlu právě začínají slevy. Aby věděl, o čem je řeč.
TRHLINY V.
A jsem zase v těch škvírách, o kterých jsem tu už čtyřikrát psal. V nich a skrze ně hledám průhledy a rozhledny. Nablízko i do daleka. Začínám Hvížďalou a jeho Restaurováním slov. Výborné eseje na dané téma. Oči mi spadnou na jedno místo. K.H. píše o tom, že hranice svých prostorů poznáme podle toho, že za nimi jsou připraveny nebezpečné otázky. A protože si je občas přece jen položíme, a přitom zůstáváme v bezpečí a „ doma “ , tak přes ten plot nakonec přiletí jenom vypelichaný a škaredý havran, s nákladem marnosti a prázdnoty v zobáku. Herbert Marcus na to kápnul, když napsal, že život v industriální civilizaci je život lidí „ v euforii nešťastných “. Dokud si nepoložíme ty nejnepříjemnější otázky, bude to vždycky tak, dodávám si sám pro sebe.
Pak je tu Milan Kundera a jeho Kastrující stín svatého Garty. Esej, který očišťuje Kafku z nánosů nálepek upocených universitních vykladačů, hovořících povětšinou o zachmuřeném a neduživém vysílači slovních temnot. Sexualitu a její jiskru, vzlétlou z Kafkovy dílny, Kundera vytahuje na břeh jako mrskající se sumce ze zdánlivě neživých vod. Erotickou imaginaci autora často překladatelé smázli, jako třeba větu „ šel jsem kolem bordelu jako kolem milenčina domu“. Kundera o kus dál píše: „ V prvních desetiletích našeho století sexualita vystupuje z mlhy romantického toužení. Kafka byl jeden z prvních ( například s Joycem) , který ji objevoval ve svých románech… odhaluje existenciální aspekty sexuality: sexualita jakožto protiklad lásky, cizota druhého jako předpoklad a dokonce požadavek sexuality… její schopnost vzrušovat tím, co jinak odpuzuje, její strašná bezvýznamnost, která nikterak nezmenšuje její stejně strašnou moc , atd.“. Málokdo to čte, dochází mi, jako zná málokdo třeba sochy Františka Pacíka, jako málokdo touží vidět další a další Bolfovy obrazy.
Stojím před jedním z nich. Jmenuje se „ Tělocvična “ a visí v Rudolfinu, zase jsem částečně ochrnut tou něžnou hrůzou, kterou tam ten chlap svým štětcem dává. Cítím tíseň a podivný svědící pocit, že s těma děckama není všechno v pořádku. Kousek dál jsou díla Jonathana Meese, Jiřího Straky a Martina Edera. Spodní proud – tak se ta skvělá výstava jmenuje a kdo chce, vejde, podívá se, a vypluje ven na svých nejspodnějších vodách. Nebezpečných a taky opojných. Jako všechno , co se vyřítí z pod kamenů a nemáme to úplně pod kontrolou.
Tuším taky, že nový Trierův opus „Antikrist“, bude stát ze to. A že si z něho v Cannes leckterá madam trochu ucvrkla do svých drahých šatiček od Versaceho.
Mám tu vrstevnatou tíseň potom ještě pár dní. Motá se mi ve vnitřnostech a kupodivu chladí. Říká mi, že nebude vřít a že nechce házet mé orgány do kastrolu se slanou vodou. Ať si ji tam v břiše a hrudníku, zkrátka vevnitř, ponechám. Jako měkkýše v těsné ulitě, která je navenek vápenatá a cvakající na poklep. Pod ní ale panuje sliznatá a krevnatá hmota, plná pilně hýbajících se buněk. Která když tam není – tak je pak slyšet hnusný zvuk kručení. Ozývá se pak často i u těch přežraných, z míst, která byla původně rezervována pro duši.
A do vzduchu je neustále vyhazováno množství neotevřených výkladových slovníků, až je z toho zmatek nad zmatek. Je jich tam jen pár, které patří lidem, jež znám čtvrt století a alespoň u nich, snad, mohu vnímat slova a věty s pocitem, že zhruba přece jen vím, co znamenají.
Hraju si s hlavolamy svých vlastních slov.
Mám čím dál větší úzkost z toho,
že slova jiných nebudeme
nikdy umět dobře přeložit.
A vychází mi z toho nakonec , že:
tíseň nemusí být brzdou, pokud ji za ni neprohlásíme.
Může být i pedálem, který
náš motor konečně roztočí.
Abychom mohli vyrazit
na svoji cestu.